Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding land compensation claim as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings denying compensation for land and inventory. The applicant argued that the Supreme Court's dismissal violated his property rights and statute of limitations, but the Court found no constitutional violation. The Court determined the lower courts adequately addressed the statute of limitations and other defenses, rendering the complaint clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if the lower courts' reasoning sufficiently addresses the applicant's claims without violating constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera ve věci navrhovatele V. V., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Jihlava, Telečská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 3048/2011-254, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 7. června 2011 č. j. 54 Co 1126/2010-228 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. září 2010 č. j. 6 C 126/2005-198, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě o uložení povinnosti žalovanému, tj. Pozemkovému fondu České republiky, poskytnout mu náhradu za živý a mrtvý inventář včetně zásob v hodnotě 1.097.380,- Kč a to v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Uvedl, že je v souladu s § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, oprávněnou osobou po právním předchůdci L. V., jemuž byly odňaty nemovitosti s veškerým jejich vybavením, živým a mrtvým inventářem a zásobami ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a jemuž byla vydána na základě dohody, schválené rozhodnutím pozemkového referátu Okresního pozemkového úřadu v Třebíči ze dne 17. 2. 1992, část nemovitostí v k. ú. Brtnička, odňatých mu státem dle § 6 odst. 1 písm.
b) téhož zákona. I když byl rozhodnutím Okresního úřadu v Třebíči - okresního pozemkového úřadu ze dne 23. 1. 2002 určen podle § 9 odst. 4 uvedeného zákona jako oprávněná osoba vlastníkem pozemku č. 672 v k. ú. Brtnička, další nemovitosti v tomto katastrálním území mu dle rozhodnutí téhož pozemkového úřadu k vydání přiznány nebyly, z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - zemědělské agentury Třebíč se podává, že nebylo možno určit povinnou osobu k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, jehož původním vlastníkem byl L.
V. Proto tuto náhradu požadoval po žalovaném v částce, kterou si sám dle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. vypočetl. Soud I. stupně nevyhověl podané žalobě ani poté, co první jeho rozhodnutí odvolací soud zrušil, Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě pak dne 7. 6. 2011 jeho rozsudek potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání odůvodněné tím, že vyjádřený právní názor soudu II. stupně má po právní stránce zásadní význam a že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci, když poukázal zejména na posouzení otázky promlčení uplatněného nároku.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud České republiky dovolání proti rozsudku soudu II. stupně odmítl, cítí se rozhodnutími soudů dotčen v právech, zakotvených v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl zrušení všech označených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Třebíči zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí lze považovat za učiněné v souladu s § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, - z důvodů závisejících na jeho uvážení, opodstatněně dovolání stěžovatele odmítl s poukazem na ustanovení § 13 odst. 3, § 18a odst. 1 a § 20 zákona č. 229/1991 Sb. a na závěry soudu II. stupně, vyslovené v souladu s nimi, jakož i s jeho judikaturou. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě se v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým potvrdil výrok soudu I. stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele, vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce vyčerpávajícím způsobem, a poněvadž jsou shodné s těmi, jež uplatnil v ústavní stížnosti - s námitkami, vztahujícími se k promlčecí době, tj. k jejímu počátku, plynutí a ukončení, tedy k době, během níž měl být tvrzený nárok stěžovatele uplatněn (avšak nebyl), lze na toto odůvodnění v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu