Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding legal costs allocation as not affecting fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging the lower courts' decision to award full litigation costs to the successful party. The applicant argued that the courts failed to apply a discretionary clause allowing cost reduction for the winner, claiming this violated her right to a fair trial. The Court held that disputes over litigation costs generally do not reach the threshold of fundamental rights violations requiring constitutional review and that the lower courts properly exercised their discretion.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Disputes over litigation costs allocation typically do not constitute a violation of fundamental rights sufficient to warrant constitutional review, as such matters usually lack the intensity to impair core procedural guarantees.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. H. M., bez právního zastoupení, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 2. 2011 č. j. 12 C 31/2010-42 a výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2011 č. j. 30 Co 138/2011-59 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů v části, v níž jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalobkyně, obecným soudům vytkla, že žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, přiznaly nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. V důsledku popsaného postupu obecných soudů mělo dle stěžovatelky být porušeno její právo na spravedlivý proces.
Podle názoru stěžovatelky měly obecné soudy - s ohledem na údajný rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy - přistoupit k aplikaci moderačního práva a nárok na náhradu nákladů řízení mu neměly přiznat.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, avšak nikoliv řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
sp. zn. II. ÚS 130/98
,
sp. zn. I. ÚS 30/02
,
sp. zn. IV. ÚS 303/02
,
sp. zn. III. ÚS 255/05
a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto zcela výjimečné (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 224/98
, Sb. n. u., sv. 15, str. 17,
sp. zn. II. ÚS 598/2000
, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Závěry o omezení přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Ústavnímu soudu - zejména v situaci, v níž se obecné soudy po úvaze rozhodly toto ustanovení neaplikovat - zásadně nenáleží hodnotit, zda jsou či nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 389/05
, na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že obecné soudy (ač aplikovaly pravidlo, podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, nárok na náhradu nákladů řízení) se otázkou možné aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. pečlivě zabývaly a řádně odůvodnily, proč k jeho aplikaci nepřistoupily.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo napadenými rozhodnutími zasaženo či dokonce porušeno. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to aniž by stěžovatelku vyzýval k odstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení. Takový postup by byl totiž zcela nadbytečný, neboť i kdyby stěžovatelka řádně zastoupena byla, nic by to na zcela zjevné neopodstatněnosti jejího návrhu změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu