Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to lack of evidence reasoning in tax fraud case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer convicted of tax evasion. The applicant argued that lower courts failed to address his defense arguments and did not explain their evidence evaluation or reasoning. The court found the complaint baseless, noting that domestic courts properly handled the defense and that the Constitutional Court's role is limited to reviewing constitutional principles rather than re-evaluating evidence.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; Ústavní soud není povolán k přezkumu důkazů ani k přehodnocování skutkových zjištění, ale pouze k posouzení, zda bylo dodrženo ústavněprávní principy spravedlivého procesu a obhajoby.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele M. P., právně zastoupeného Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem Sokolská 505, Čerčany, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 860/2011 - 30 ze dne 3. srpna 2011, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 343/2010 ze dne 27. října 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 25/2006 ze dne 30. září 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž právo dle čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Obvodním soudem pro Prahu 7 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákoníku k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu.
Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel podal rovněž dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k zásahům do výše uvedených ústavně zaručených práv došlo tím, že se soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele, neboť neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a neposoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Stejně tak odvolací soud se nevypořádal s námitkami, které stěžovatel v odvolání uvedl.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy všech stupňů se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§ 2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Jak zjistil Ústavní soud z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, vypořádal se řádně i s procesní námitkou o nepoužitelnosti důkazu - výpovědi svědka H. W. B., který měl být vyslechnut v SRN ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Jak však vyplývá z odůvodnění usnesení městského soudu na str. 6, protokol o výslechu tohoto svědka nebyl v průběhu hlavního líčení vůbec čten, jako důkaz byl použit pouze listinný důkaz, a to vyšetřovací zpráva Celního pátracího úřadu Berlin, Brandenburg ze dne 14. 4. 2003. Odvolací soud k tomu konstatoval, že "skutečnost, že listinné důkazy ohledně šetření celních orgánů Spolkové republiky Německo k údajným obchodům obžalovaného se zemřelým B. byly opatřeny před sdělením obvinění obžalovanému, nečiní tyto listinné důkazy procesně nepoužitelnými", přičemž odkazuje na ust. § 158 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. řádu, dle kterého je policejní orgán před zahájením trestného stíhání oprávněn obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály. V uvedeném postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu