Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 825/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.825.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding inheritance rights.

Numero d'incarto III.ÚS 825/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in an inheritance dispute. The applicant argued that courts improperly denied her inheritance status and failed to protect her property rights, claiming a lack of legal interest in the proceedings. The court determined that effective legal remedies, including a supplementary inheritance review, were already available, rendering the complaint obviously unfounded under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if they are obviously unfounded when the effective legal remedies provided by law already offer sufficient protection of the claimed rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint obviously unfounded inheritance dispute legal interest effective remedy property rights procedural justice

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 83 of the Constitution of the Czech Republic
Art. 87(1)(d) of the Constitution of the Czech Republic
§ 72(1)(a) of the Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín I, Masarykovo nám. 193/20, proti rozsudkům Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 5. 2008 č. j. 14 C 140/2006-39 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 18. 3. 2009 č. j. 30 Co 482/2008-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů vydané v její občanskoprávní věci, a to pro tvrzené porušení principu právní jistoty, práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 5. 2008 č. j. 14 C 140/2006-39 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení, že je "ze zákona dědičkou zůstavitele J. H., neboť nejsou dány důvody pro (její) vydědění". Soud naopak dospěl k závěru, že důvod k vydědění byl dán, protože stěžovatelka v rozhodné době neprojevovala o zůstavitele opravdový zájem.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 3. 2009 č. j. 30 Co 482/2008-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiného důvodu. Za rozhodné měl, že stěžovatelka na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2011 č. j. 21 Cdo 3264/2009-73 stěžovatelčino dovolání zamítl, neboť právní názor odvolacího soudu shledal správným.

Oproti tomu vyjadřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčení, že naléhavý právní zájem na určení jejího dědického práva dán byl, neboť ačkoli podala návrh na dodatečné projednání dědictví, "notář s ní nekomunikoval" a k řízení ji "nepřizval", pročež určovací žaloba představovala jediný právní prostředek k získání "legitimity" k podání takového návrhu. Podle přípisu předsedy Okresního soudu v Děčíně soud "doprojednání dědictví" nezahájí do doby, než se stane dědičkou, čehož bude dosaženo žalobou "na popření vydědění" a určením, že je dědičkou. Ve věci své žaloby vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že důvody pro její vydědění zůstavitel neměl a došlo k němu pod nátlakem žalované.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Pravdou je, že okresní soud svými "přípisy" podmínil projednání návrhu na dodatečné projednání dědictví rozhodnutím soudu, jímž by důsledky stěžovatelčina vydědění zůstavitelem byly eliminovány. To však bylo v daném řízení jak soudem odvolacím tak dovolacím shledáno nesprávným, a pro další postup okresního soudu ve věci dodatečného projednání dědictví již bude směrodatný názor jejich, a nikoli soudu okresního.

Dovolací soud stěžovatelce vysvětlil, že aktivní legitimace k návrhu na dodatečné projednání dědictví, jejíž založení spojovala s určovací žalobou, je - vzhledem k tomu, že dosavadní dědické řízení bylo zastaveno pro nemajetnost zůstavitele, aniž byl zkoumán okruh dědiců - v její osobě dána již samotným tvrzením, že dědičkou zůstavitele je; okolnost, že byla zůstavitelem vyděděna zde není rozhodná, a teprve tehdy, dojde-li za řízení o dědictví ke sporu o dědické právo ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., mohou být splněny podmínky k podání žaloby o určení, že (navzdory úkonu zůstavitele o jejím vydědění) je zůstavitelovou dědičkou. Současně dal soud zřetelně najevo, že řízení o dodatečné projednání dědictví již bylo zahájené a dosud v něm nebylo rozhodnuto, neboť "přípisy" okresního soudu, včetně jeho předsedy, pro jejich neprocesní povahu zde nemohou být jakkoli relevantní.

Jinak řečeno, k dosažení toho, co stěžovatelka sleduje, včetně těch ústavně zaručených práv, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, je jí efektivně k dispozici takto vymezený procesní prostor podústavní (o dodatečném projednání dědictví); proto o porušení těchto práv uvažovat nelze, a zásah Ústavního soudu nepřichází v úvahu.

Ústavní stížnost stěžovatelky je tedy návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Za těchto okolností nevyvozoval Ústavní soud stěžovatelce nepříznivé důsledky (ve smyslu nepřípustnosti její stížnosti) již z toho, že ústavní stížností nenapadla poslední rozhodnutí, které bylo v její věci vydáno (zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu