Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1445/10 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1445.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to alleged omission of evidence in civil property dispute.

Numero d'incarto III.ÚS 1445/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two parties against civil court rulings regarding a property sale dispute. The complainants argued that lower courts ignored critical evidence about wood-rotting fungi and failed to address their extensive arguments regarding the property's condition. The court found no violation of fair process principles as the lower courts adequately handled the evidence and provided rational justifications for their decisions.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 and following of the Act on the Constitutional Court; Article 87(1)(d) of the Constitution: Constitutional complaints are inadmissible if they do not reach the level of constitutional rights violations or involve mere legal errors correctable by ordinary appeal.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair process violation omitted evidence property sale dispute civil procedure unfair trial claim admissibility threshold

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 and following of the Act on the Constitutional Court
Article 87(1)(d) of the Constitution
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Section 597(1) of the Civil Code
Č., jíž se domáhala zaplacení částky 400 000,- Kč z titulu přiměřené slevy s kupní ceny ve smyslu ustanovení § 597 odst.
Section 157(2) of the Code of Civil Procedure
Rozhodnutí obecných soudů odporují dle jejich názoru ustanovení § 157 odst.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1. D. M. a 2. Č. P., zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 4, Otakarova 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 ve věci sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. 21 Co 166/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 11 C 100/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové částečně vyhověl žalobě M. Č., jíž se domáhala zaplacení částky 400 000,- Kč z titulu přiměřené slevy s kupní ceny ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 obč. zák., a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit jí 340 000 Kč; co do částky 60 000 Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelů rubrikovaným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu pouze ve lhůtě k plnění; jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšším soudem zamítnuto.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů a vytýkají jim rovněž neprovedení některých navrhovaných důkazů, které považují ve světle judikatury Ústavního soudu za tzv. opomenuté důkazy. Rozhodnutí obecných soudů odporují dle jejich názoru ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jelikož se soudy dostatečně nevypořádaly s jejich obšírnou argumentací, zaměřenou k postižení výskytu kritické vady prodané nemovitosti (dřevokazné houby - dřevomorky), a poukazují rovněž na to, že ze znaleckého posudku Dr. K. vyplývá, že jde o vadu odstranitelnou, pročež měla být sleva z kupní ceny určena ve výši nákladů potřebných k jejímu odstranění. Odvolací soud oproti tomu vycházel z rozdílu mezi kupní cenou a tržní (skutečnou) cenou nemovitosti, stanovenou s přihlédnutím k této vadě. Procesní použitelnost dalších znaleckých posudků Ing. Š. a Ing. D. a je podle stěžovatelů pochybná, a znalecký posudek Dr. K. obecné soudy hodnotily "odtrženě a jednotlivě", nikoliv komplexně a ve všech souvislostech; stěžovatelé nadto vyjadřují přesvědčení, že o existenci dřevomorky neexistuje žádný odborný důkaz, neboť Ing. S. je nutno považovat v dané věci za laika.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolávají toliko porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo jim však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení (žalovaných), měli prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, jakož i příležitost navrhovat důkazy vlastní, právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a využili konečně i dostupných opravných prostředků, včetně mimořádného, jímž je dovolání. Nikterak se nenaznačuje, že jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak podle stěžovatelů neučinily "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde očividně.

Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelů, které v ústavní stížnosti předestírají opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly, a to způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům. Že ani situace tzv. opomenutých důkazů v dané věci nenastala, se podává přesvědčivě z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.

Rozsudek dovolacího soudu se ostatně vypořádává se všemi námitkami, jež jsou obsaženy i v ústavní stížnosti, a je přilélavé na něj bezezbytku odkázat.

Na tomto podkladě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že tak je tomu i v posuzované věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu