Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible for challenging a non-final procedural order on security. The Court rejects the claim that a partial statement constituted a final act. The ruling emphasizes that intermediate procedural steps are not appealable via constitutional complaint. The decision upholds the principle of procedural efficiency and finality. The Court finds no violation of fair trial rights in this instance. The complaint is rejected because the challenged act is not final. The Court notes the applicant cannot use this remedy for every procedural step. The ruling clarifies the scope of admissible constitutional complaints. The Court states that such complaints are subsidiary and limited. The decision affirms the standard for admissibility of constitutional complaints. The Court concludes that the procedural order does not warrant constitutional review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the complainant, rejecting it as inadmissible under Section 43(1)(e) of the Constitutional Court Act. The complainant argued that a lower court's decision not to impose security on the plaintiff violated her rights to a fair trial and equal arms, claiming a partial statement constituted a final procedural act. The Court ruled that the challenged decision was merely an intermediate procedural step and did not constitute a final judgment, thus falling outside the scope of admissible constitutional complaints. Consequently, the Court held that the complainant must seek redress through other legal remedies rather than the constitutional court.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible against intermediate procedural decisions that are not final and do not irreparably infringe fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, se sídlem Křižovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 29 Co 452/2011-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že bylo porušeno její právo vyjadřovat se k věci vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, že byl porušen princip rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a konečně došlo i k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením bylo v řízení, v němž se žalobce (UIP Ltd., se sídlem v Spojených státech amerických) domáhal po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky ve výši 992,829.841 Kč s příslušenstvím, změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. srpna 2011, č. j. 20 C 182/2010-135, a bylo rozhodnuto tak, že složení jistoty na náklady řízení se žalobci neukládá. Odvolací soud zdůvodnil svoje rozhodnutí tím, že podle § 51 odst. 2 písm. a) zákona 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém"), nelze jistotu uložit, jestliže návrh na její složení byl podán teprve, když odpůrce (žalovaná) ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon. Za první procesní úkon žalované přitom odvolací soud považoval podání žalované z 27. srpna 2010 označené jako "Vyjádření k výzvě soudu", z jehož obsahu je zřejmé přinejmenším to, že žalovaná nárok žalobce neuznává v žádném rozsahu. Odvolací soud uvedl, že v tomto podání návrh na složení jistoty obsažen nebyl a skutečnost, že žaloba, na kterou žalovaná uvedeným podáním reagovala, nebyla kompletní, nemůže na závěru o nenaplnění zákonných předpokladů pro uložení povinnosti složit jistotu nic změnit.
3. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti polemizuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro uložení určené jistoty na náklady řízení. Podrobně rozebírá znění § 51 odst. 2 písm. a) zákona o mezinárodním právu soukromém a v této souvislosti pak zejména otázku, zda je možné její přípis (vyjádření k žalobě) ze dne 27. srpna 2011 považovat za procesní úkon v situaci, kdy stěžovatelce nebyla žaloba doručena kompletní. Dále poukazuje na další dle jejího názoru nestandardní okolnosti celé věci.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva, nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat taková situace, kdy se navrhovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 597/06
dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). O takový případ se však nejedná.
5. V dané věci je ústavní stížností napadáno usnesení, jímž nebyla žalobci uložena povinnost složit jistotu na náklady civilního řízení. Přestože Ústavní soud chápe obavy stěžovatelky z možného šikanózního postupu žalobce, není v tomto případě důvod pro zásah ze strany Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno výše, nejedná se o rozhodnutí konečné a v podstatě se toto rozhodnutí stěžovatelky ani přímo nedotýká (samozřejmě s vědomím toho, že by případné nezaplacení stanovené jistoty značně zjednodušilo probíhající spor). Pokud by Ústavní soud připustil ústavní stížnost ke každému dílčímu pokynu či jinému procesnímu rozhodnutí v řízení, neúměrně by toto řízení prodlužoval, což by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a efektivnosti, která je rovněž součástí práva na spravedlivý proces.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. března 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj