Constitutional Court dismisses constitutional complaint against lower court rulings regarding civil procedure and property rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by several parties against lower court decisions. The plaintiffs argued that their fundamental rights, including fair trial and property rights, were violated during criminal proceedings where they were acquitted after years of litigation. The court rejected these claims, noting that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court judgments and found the lower courts' reasoning regarding procedural delays and standing to be sufficient.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review the substantive correctness of ordinary court judgments but only their compliance with constitutional principles, and a complaint is inadmissible if the lower court's reasoning is sufficiently justified.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů Ing. J. N., Ing. J. V., CSc., společnosti Polytechna Group, s. r. o., se sídlem Thámova 181/20, Praha 8 - Karlín, společnosti NEVACO s. r. o., se sídlem Thámova 181/20, Praha 8 - Karlín, společnosti SOUNDSPHERE s. r.o., se sídlem Ledecká 1, Praha 6 a společnosti JOKK, s. r. o., se sídlem Horní Jirčany 365, Jesenice u Prahy, zastoupených Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou, se sídlem Stankovského 144, Čelákovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011 č. j. 28 Cdo 1143/2010-162, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j. 23 Co 380/2009-148, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2009 č. j. 16 C 18/2008-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Dne 26. 9. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná postupně tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní lidská práva (svobody) garantovaná jim zejména Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i dodatkovými protokoly k Úmluvě. Konkrétně stěžovatelé v ústavní stížnosti zmiňují právo na spravedlivý proces, právo na ochranu majetku, jakož i právo na náhradu škody. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelé domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky náhrady nemajetkové i majetkové újmy. To proto, že stěžovatel Ing. N. a Ing. V. byli trestně stíháni, ovšem po několikaletém vedení trestního řízení byli zproštěni obvinění s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli stíháni. Stěžovatelé jednak uplatňovali nárok na nemajetkovou újmu způsobenou tvrzenými průtahy ve zmíněném trestním řízení, jednak požadovali náhradu škody spočívající v tom, že konkrétně společnost Polytechna Group, s. r. o., hradila za Ing. N. a za Ing. V. náklady obhajoby. Ostatní právnické osoby (včetně společnosti Polytechna Group, s. r. o.) vystupující v řízení o ústavní stížnosti jako stěžovatelé pak žádaly náhradu škody vzniklou údajně nucenou změnou v jejich statutárních orgánech (Ing. N. a Ing. V. museli být podle názoru stěžovatelů nahrazeni jinými fyzickými osobami). Soudy jim ovšem žádný z požadovaných nároků nepřiznaly.
II. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávali ochrany shora citovaných základních práv (svobod). Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelů Ústavní soud dodává následující:
V řízení nebylo přistoupeno k rozšíření žaloby o eventuální petit (srov. číslo 76 vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 C 18/2008). Už jen z tohoto formálního důvodu nebyla společnost Polytechna Group, s. r. o., aktivně věcně legitimována ve vztahu k nároku na náhradu nákladů obhajoby. Za této situace ostatně společnost Polytechna Group, s. r. o., mohla ve vztahu k tomuto nároku podat samostatnou žalobu.
Vytýkají-li stěžovatelé soudům, že v řízení o náhradě nemajetkové újmy dospěly k závěru, že se trestní soudy posuzující případnou trestnou činnost stěžovatelů Ing. N. a Ing. V. nedopustily průtahů v řízení, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že tento závěr je v ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně odůvodněn. Nadto, pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti dovozují průtahy například ze situace, kdy prvostupňové rozhodnutí v trestním řízení bylo vydáno dne 29. 9. 2004, zrušující rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 22. 2. 2005 a nové prvostupňové rozhodnutí 3. 6. 2005, pak v tom Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelů žádné průtahy neshledal.
Tvrdí-li konečně stěžovatelé v ústavní stížnosti (aniž by svá tvrzení blíže specifikovali), že Městský soud v Praze na základě nepravomocného trestního rozhodnutí svévolně vymazává statutární orgány stěžovatelů, pak z obchodního rejstříku tato skutečnost není zřejmá.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu