Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3093/11 ECLI:CZ:US:2012:3.US.3093.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by prosecutor's transfer of case.

Numero d'incarto III.ÚS 3093/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint regarding the transfer of criminal proceedings from the Regional Prosecutor's Office to the District Prosecutor's Office. The petitioner argued this procedural shift violated their right to a fair trial and a judge of their choice under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the prosecutor's decision did not directly affect the court's jurisdiction or impartiality, and the complaint was procedurally untimely, thus dismissing the appeal as unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as procedurally unfounded or untimely if the challenged administrative act does not directly infringe upon the applicant's constitutional rights, such as the right to a fair trial or a judge of their choice, and the applicant has adequate remedies in ordinary proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural timeliness prosecutor jurisdiction fair trial rights unfounded appeal criminal procedure procedural remedy

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
Art. 36 et seq. of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 38 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 1 lit. b) of the Act on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 1. 2011, č. j. 1 VZN 2740/2010-6, usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2011, č. j. 0 SV 7/2011-2, a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2 KZV 6/2011-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), resp. právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2011, č. j. 1 VZN 2740/2010-6, rozhodl s poukazem na § 25 tr. řádu per analogiam tak, že se trestní věc podezřelého npor. Policie ČR V. V. (stěžovatele) z důležitých důvodů odnímá státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a přikazuje se k provádění úkonů v trestním řízení státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1.

V návaznosti též na toto rozhodnutí státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 6. 2011 č. j. 0 SV 7/2011-2, podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a zločin podplácení podle § 332 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákoníku. Označeným usnesením bylo zahájeno trestní stíhání rovněž dalších spoluobviněných pro trestné činy zde specifikované.

Stížnosti stěžovatele a spoluobviněných proti tomuto rozhodnutí státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2011 č. j. 2 KZV 6/2011-73, jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel - v ústavní stížnosti - má za to, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že na základě "pouze hypotetických a spekulativních závěrů" státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vydal usnesení o zahájení trestního stíhání "místně nepříslušný orgán", jestliže je jím Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1; "nezákonné usnesení o delegaci" pak podle stěžovatele "ohrožuje i další osud řízení", přičemž aplikovatelnost ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny - týkajícího se práva na zákonného soudce - i na určení místní příslušnosti státního zastupitelství stěžovatel dovozuje z analogického použití institutu odnětí a přikázání věci jinému soudu podle § 25 tr. řádu Vrchním státním zastupitelstvím. Vyslovuje pak přesvědčení, že delegace odporuje dalším zákonným kritériím pro stanovení místní příslušnosti, zejména místu spáchání trestného činu a bydlišti všech obviněných a případných svědků, což koliduje i se zásadou hospodárnosti trestního řízení. Za nepodložené považuje stěžovatel úvahy státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze o vztazích vůči státním zástupcům Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, resp. o okolnostech uváděných ke zpochybnění objektivity projednávání věci. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v účinném znění, připouští možnost odejmout věc místně nepříslušnému státnímu zastupitelství a její přikázání jinému pouze v případě, že vedoucí státní zástupce příslušného státního zastupitelství je vyloučen z projednávání věci, což je procesní situace, která v dané věci nenastala. Nejsou založeny ani okolnosti, tvrdí dále stěžovatel, které by odpovídaly ustálenému výkladu § 25 tr. řádu; rozhodnutí o delegaci má zcela výjimečnou povahu a jeho vydání musí být opodstatněno důležitými důvody, vylučujícími svévolné obcházení zásady zákonného soudce a "výběr soudů a soudců" či ("per analogiam") státních zástupců "ad hoc".

Stěžovatel současně v ústavní stížnosti polemizuje s úsudkem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, resp. Městského státního zastupitelství v Praze, že v jeho jednání lze spatřovat naplnění skutkových podstat shora konkretizovaných trestných činů, zejména výtkami, že v řízení o přestupku spáchaném Ing. D. "nevykonával svoji zákonem svěřenou pravomoc" (příslušníka Policie ČR) a jeho komunikace s obviněným R. má být interpretována v širším rámci jejich dlouhodobých přátelských vazeb.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se státní zastupitelství vytýkaným postupem v přípravném řízení při odnětí a přikázání věci (§ 25 tr. řádu, per analogiam), resp. zahájení trestního stíhání (§ 160 a násl. tr. řádu) dopustila pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn. I. ÚS 46/96

a

sp. zn. IV. ÚS 582/99

), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 316/99

,

I. ÚS 486/01

,

IV. ÚS 213/03

,

IV. ÚS 262/03

a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 674/05

).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 511/02

); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými usneseními státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov.

sp. zn. III. ÚS 539/98

).

Z napadených usnesení státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze se především podává otázka zvláštního postavení pachatele coby subjektu trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutku, jak jej stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".

Námitkami stěžovatele, že stíhané jednání skutkové podstaty specifikovaných trestných činů nenaplňuje, se zabýval již státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že sama usnesení státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze postrádají z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu); rozhodující orgány se vyjádřily ke stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov.

sp. zn. II. ÚS 258/02

).

K samotné ústavněprávní regulérnosti použití § 25 tr. řádu, per analogiam, ve vztahu k procesnímu kontextu přípravného řízení, jmenovitě jím determinovaného konkrétního státního zastupitelství, se Ústavní soud vyslovil - implicite - v usnesení ze dne 22. 12. 2010,

sp. zn. III. ÚS 3361/10

, aniž by tomu odpovídající postup a priori zpochybnil.

Stěžovatelova oponentura očividně přímý vztah k čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává, nemá; ostatně postup státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze neurčuje ani místní příslušnost trestního soudu podle § 18 a násl. tr. řádu, pročež práva stěžovatele zaručená tímto ustanovením Listiny nemohou být jím zpochybňovaným procesním postupem bezprostředně dotčena.

Lze uvážit její uplatnění jen v nejširších mezích tzv. spravedlivého procesu, totiž prostřednictvím čl. 36 odst. 1 Listiny.

Byť lze stěžovateli přisvědčit potud, že z napadených usnesení se nepodává detailní informace, která by spolehlivě odůvodnila úsudek, že z rozhodování v předmětné věci jsou vyloučeni všichni státní zástupci Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, kasační zásah Ústavního soudu by přesto nebyl výstižný.

Přiměřeně lze vycházet z ustáleného názoru (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 105/01

,

sp. zn. I. ÚS 342/06

,

sp. zn. I. ÚS 371/04

), že nestrannost soudce je třeba hodnotit i z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně sehnatelné dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti; jako nestranný se také soudce musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není. Tuto (alespoň minimální) - "veřejnou" - bázi nedostatku nestrannosti pak lze spatřovat v kontextu úvah státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze o vnitřní logice vztahů mezi Okresním státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích a místním policejním orgánem, jehož příslušníkem stěžovatel byl.

Praktický dosah kritiky vtělené do ústavní stížnosti je omezen též okolností, že v části směřující proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze jde o návrh opožděný (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť s obsahem a procesními důsledky tohoto usnesení byl stěžovatel obeznámen nejpozději prostřednictvím usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jemu doručeného dne 11. 7. 2011, přičemž ústavní stížnost podal k poštovní přepravě až dne 13. 10. 2011.

Uplatní se tudíž závěr, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 38 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ohledně samotného usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze je namístě i postup podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jenž vede k témuž výsledku, totiž k odmítnutí návrhu po opožděnost.

Stěžovateli se připomíná, že byl-li posléze obžalován, je mu k procesnímu zpochybnění trestního obvinění k dispozici celé další trestní řízení, včetně eventuálních opravných prostředků v režimu obecného soudnictví, resp. následný ústavněprávní přezkum v řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu