Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding excessive litigation costs as not violating fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a gas supplier against a court order requiring him to pay excessive litigation costs. The applicant argued that the costs were disproportionate to the disputed amount and failed to consider his minimal income, citing violations of fair trial rights. The court ruled that disputes over litigation costs generally do not reach the intensity required for constitutional protection unless there are serious procedural flaws, which were absent here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 142 odst. 1 OSŘ; § 150 OSŘ; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: Disputes over litigation costs are not subject to constitutional protection unless the proceedings involve a serious procedural defect or the decision violates fundamental rights to a significant degree.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 52, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 8. 2011, čj. 13 EC 1841/2010 - 32, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 16. 11. 2011, čj. 54 Co 918/2011 - 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení dodávky plynu, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Stěžovatel souhlasí s výrokem rozsudku okresního soudu ve věci samé, nesouhlasí však s tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 8.220,- Kč. Poukázal na to, že advokát, jako zástupce žalobce, s ním nikdy nejednal, k jednání u soudu se nedostavil, zpracoval pouze elektronický platební rozkaz. Proto, s ohledem na žalovanou částku, je výše nákladů řízení, která představuje více než šestinásobek žalované částky, neadekvátní a v rozporu s dobrými mravy. Tato částka neodpovídá účelnému uplatňování práva podle § 142 odst. 1 OSŘ, neboť elektronický platební rozkaz může vyplnit i administrativní pracovnice a výše úhrady za dodávku plynu za fakturační období nebyla sporná.
Soud měl rovněž přihlédnout k jeho sociální situaci. Stěžovatel sice v roce 2011 podnikal jako stavební dělník, ale jeho příjmy byly minimální. Proto měl soud ve věci aplikovat § 150 OSŘ. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 799/11
a vyjádřil své přesvědčení o tom, že soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (Jihomoravská plynárenská, a. s.) částku 99,65 Kč, o částce 1.240,92 bylo řízení zastaveno a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.220,- Kč. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 OSŘ ve spojení s § 146 odst. 2 OSŘ, protože žalobce byl v řízení úspěšný a k zastavení řízení došlo pro chování stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že požadavek stěžovatele na aplikaci § 150 OSŘ neshledal důvodným. Žalobce postupoval v souladu se smlouvou, fakturu zaslal stěžovateli na jeho jedinou známou adresu. Nemůže jít k tíži žalobce, že stěžovatel v bytě nebydlel proto, že byl Policií ČR z bytu vykázán pro neshody se svou družkou. Nesoulad mezi stěžovatelem a jeho bývalou družkou, který mohl vést k tomu, že družka neinformovala stěžovatele o faktuře a výzvách k úhradě dluhu, nemůže být v neprospěch žalobce. Okresní soud rovněž poukázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3015/09
, v němž se mimo jiné uvádí, že ustanovení § 150 OSŘ slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů řízení, které při této činnosti účelně vynaložil. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě odvolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, v souladu s ustanovením § 202 OSŘ, neboť se jednalo o plnění nepřevyšující 10.000,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení se sice může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, ale zásadně není předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Okresní soud v Třebíči v odůvodnění svého rozsudku přesně uvedl, jak určil konečnou výši náhrady nákladů řízení, resp. které náklady žalobce považuje za účelně vynaložené v souvislosti s uplatněním pohledávky proti stěžovateli. V řízení nalézacím musí být důsledně respektováno pravidlo, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práva druhé strany. Žalobce, jako dodavatel plynu, měl plné právo na zaplacení této dodávky a spory stěžovatele s jeho družkou nemají se vztahem žalobce a žalovaného nic společného.
Došel-li tedy okresní soud k závěru, že náklady žalobce byly uplatněny účelně a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Vzhledem k tomu, že ve zkoumané věci nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu