Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unfounded regarding civil contract dispute and evidence evaluation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against civil court rulings in a debt dispute. The applicant argued that courts violated his right to a fair trial by devaluing his testimony due to a prior criminal offense involving his wife. The court determined that the complaint was merely a repetition of arguments already rejected by lower courts and did not raise any new constitutional issues.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are rejected as clearly unfounded when they merely repeat arguments already adjudicated by ordinary courts without elevating the case to a constitutional level.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2011 č. j. 33 Cdo 3953/2011-189, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 4. 2011 č. j. 15 Co 168/2011-156 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2010 č. j. 6 C 2/2009-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že při rozhodování soudů došlo k porušení jeho základního práva na nezávislý a nestranný soudní proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť státní moc nebyla uplatňována na základě, v mezích a způsobem, který stanoví zákon.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o tom, zda došlo k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalobce) ve smyslu § 588 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení prováděných důkazů a s právním závěrem obecných soudů o tom, že stěžovatel vystupoval v závazkovém vztahu s vedlejším účastníkem jako kupující. Tvrdí, že soud prvního stupně i soud odvolací při hodnocení provedených důkazů rozhodovaly jen podle svých úvah o věrohodnosti a nepravdivosti důkazů, předložených stěžovatelem, a o nepravdivosti tvrzení stěžovatele a svědků, kteří svědčili v jeho prospěch, a jednoznačně deformovaly provedené důkazy. Obecné soudy byly, dle stěžovatele, ve svém rozhodování ovlivněny tím, že pokud se jednou stěžovatel a jeho manželka, která v předmětném řízení vystupovala jako svědkyně, dopustili trestně právního jednání, pak jakákoli jejich tvrzení, byť se jedná o jinou záležitost, musí být vždy nevěrohodná a nepravdivá.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem uložil Okresní soudu v Táboře stěžovateli, aby zaplatil žalobci částku 580.422,- Kč s příslušenstvím. Na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel si vlastním jménem objednal v prodejně nábytku žalobce zboží s tím, že bude dodáno do domu jeho zetě a dcery. Žalobce zboží na toto místo dodal, ale stěžovatel zaplatil jen částečně a k doplacení zbývá shora uvedená žalovaná částka. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 588 a násl. občanského zákoníku, tedy jako vztah z kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že zatímco žalobce, jako prodávající, svou povinnost dodat objednané zboží splnil, stěžovatel, jako kupující, dosud nezaplatil celou kupní cenu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť stěžovatel nenabídl k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelových námitek a jejich konfrontací s textem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím předkládá totožné argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Jejich opakováním a pokračováním v nekončící polemice o otázce, zda byla mezi stěžovatelem a žalobcem uzavřena kupní smlouva či nikoli, se tak obrací na Ústavní soud jako na další instanci v systému obecného soudnictví. V ústavní stížnosti přitom neuvedl nic, co by podstatu věci posouvalo do ústavněprávní roviny. Pod příkrovem argumentů o nesprávném hodnocení provedených důkazů obecnými soudy jsou jeho tvrzení jen projevem nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů o tom, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena kupní smlouva a stěžovatel je povinen zaplatit zbytek kupní ceny, který dosud žalobci neuhradil. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, o čemž svědčí i skutečnosti, že věc prošla celkem dvakrát řízením před obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele. Proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu