Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 379/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.379.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against detention orders citing statutory grounds and lack of constitutional violation.

Numero d'incarto II.ÚS 379/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a criminal suspect challenging his continued detention. The applicant argued that the lower court failed to consider mitigating factors like a reduced charge classification and family ties when justifying pre-trial detention based on flight risk and financial means. The court ruled that the lower court correctly assessed the severity of the potential sentence and the reality of the suspect's financial situation despite his student status, finding no constitutional violation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower court's detention justification is based on statutory criteria regarding the severity of the potential sentence and the factual circumstances of the suspect, without requiring a specific minimum sentence threshold or ignoring mitigating factors.

Parole chiave

Generato dall'IA
pre-trial detention justification flight risk assessment financial means evaluation reduced charge classification constitutional complaint dismissal statutory detention criteria proportionality of detention

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. W., zastoupeného JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 691/2011 ze dne 8. prosince 2011, a sp. zn. 44 To 715/2011 ze dne 20. prosince 2011, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Prvním z nich byl jednak zamítnut jeho návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka nad jeho osobou, jako obviněným, a současně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2019/2011 ze dne 3. listopadu 2011. Posledně uvedeným usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib. Druhým z nyní napadených rozhodnutí byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem, coby obviněným, i jeho návrh na přijetí jím nabídnuté peněžité záruky ve výši 100.000 Kč, a konečně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 100/2011 ze dne 29. listopadu 2011. Posledně uvedeným usnesením byl stěžovatel ponechán ve vazbě z útěkového a předstižného důvodu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel obecnému soudu vytýká, že vazbu odůvodnil toliko formálním tvrzením o ohrožení všech obviněných vysokou trestní sazbou s reálnou možností uložení velmi přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Stěžovatel má s odvoláním na blíže nekonkretizovanou "současnou rozhodovací praxi" za to, že útěkový důvod vazby je dán jen v případě, že k hrozbě vysokého trestu přistoupí další okolnosti, jako např. osoba pachatele anebo okolnosti případu, které obavu z útěku odůvodňují. V té souvislosti rovněž vůbec nebylo zohledněno, že došlo ke zmírnění právní kvalifikace trestného činu, pro nějž je stíhán, a že se doposud podílel na výchově své nezletilé sestry a žil ve společné domácnosti i se svojí matkou a babičkou. Rovněž hrozba opakování trestné činnosti s ohledem na to, že prostředky získané z distribuce kokainu byly zdrojem jeho příjmů, nevychází ze zjištěné skutečnosti. Stěžovatel je totiž studentem vysoké školy, a jako takový není a nebyl zaměstnán. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto neshledává ústavně konformním.

3. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá charakter kontradiktorního řízení.

5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

6. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov.

sp. zn. III. ÚS 188/99

, N 156/16 SbNU 157;

sp. zn. I. ÚS 470/05

, N 104/41 SbNU 315; aj.).

7. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel společně s dalšími čtyřmi osobami stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy s tím, že právní kvalifikace byla 29. listopadu 2011 změněna, a sice co do rozsahu spáchané trestné činnosti z § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (ve velkém rozsahu) na § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku (ve značném rozsahu). Obecný soud rozhodující o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o dalším trvání vazby se s touto skutečností vypořádal, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, že je stěžovatel ohrožen trestní sazbou od 2 do 10 let trestu odnětí svobody a nikoliv trestní sazbou od 8 do 12 let trestu odnětí svobody jako před změnou právní kvalifikace. Proto je námitka stěžovatele, že obecný soud tuto skutečnost nezohlednil, zcela lichá. Závěr obecného soudu o posilování podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu stěžovatelem, které bylo obecným soudem i ve vztahu konkrétně ke stěžovateli rozvedeno, lze proto považovat za ústavně souladný.

8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že v usnesení o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o dalším trvání vazby chybí závěr o hrozbě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v konkrétní minimální výši, který je pregnantně vyjádřený v rozhodnutí o stížnosti proti zamítavému rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Tento deficit zvýrazňuje skutečnost, že v prve uvedeném rozhodnutí ještě nebyla zohledněna změna právní kvalifikace, která je pro stěžovatele nepochybně příznivá. Nicméně závěr o reálnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v posledně uvedeném usnesení, který do určité míry implikuje i úvahu o relevantní výši v budoucnu ukládaného trestu, je plně dán s ohledem na prokazovanou skutečnost, že byl stěžovatel koncovým dealerem drogy, jak uvádí prve uvedené usnesení. V každém případě obecný soud dostál povinnosti přihlížet k reálně hrozícímu trestu a nikoliv jen k trestní sazbě, kterou je ohrožen daný trestný čin. Pokud dále stěžovatel akcentuje své rodinné zázemí, tak pomíjí, že hrozba, že se stěžovatel bude skrývat, byla orgány činnými v trestním řízení shledána v daném případě ve skutečnosti, že vytýkané trestní jednání bylo podle dosud provedených důkazů prováděno konspirativním způsobem. Lze proto uzavřít, že obecný soud ve vztahu k útěkovému důvodu vazby dostál kritériím vysloveným v nálezu

sp. zn. III. ÚS 566/03

(N 48/33 SbNU 3) a násl., na nějž se odvolávala již státní zástupkyně.

9. Pokud jde o předstižný důvod vazby, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl v tíživé finanční situaci, kterou řešil příjmy z vytýkané trestné činnosti. Tím se obecný soud evidentně vypořádal i s námitkou stěžovatele, že je vysokoškolským studentem, a jako takový není zaměstnán, resp. že žije ve společné domácnosti se svojí babičkou, matkou a sestrou.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená usnesení neobstála v testu ústavnosti, a že by tak došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu