Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of significant harm and jurisdictional limits.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. H. against lower court rulings regarding a promissory note dispute. The applicant argued that courts failed to apply a specific precedent concerning discrepancies between numerical and written currency amounts, claiming a violation of fair trial rights. The court dismissed the appeal because the cited precedent did not apply to the facts, no significant harm was alleged, and the complaint lacked merit under constitutional review standards.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a): The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded if the applicant fails to demonstrate significant harm or if the lower court's reasoning is constitutionally compliant despite differing from the applicant's view.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Tř. 1. máje 535/50, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2011 ve věci sp. zn. 13 Cm 571/2010 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 ve věci sp. zn. 12 Cmo 95/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, na jehož základě byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobci z titulu avala směnky částku 6.300,- Kč s příslušenstvím.
V řízení před obecnými soudy stěžovatel tvrdil neplatnost směnečné listiny pro její vnitřní rozpornost ve vyjádření měny, jestliže v částce "slovy" bylo uvedeno "šesttisíctřistakorun", zatímco v částce vyjádřené číslicí "6.300,- Kč". S odkazem na judikát 5 Cmo 229/94 tak stěžovatel před soudy první i druhé instance upozorňoval na daný rozpor, jenž činí směnku neplatnou, soudy však dospěly k závěru, že daný judikát na posuzovanou věc nedopadá, jelikož řeší otázku neexistující měny; obecné soudy se tak nezabývaly nejpodstatnější částí judikátu, dle které rozpor mezi zkratkou a vypsaným údajem měny činí směnku neplatnou. Stěžovatel se proto domnívá, že soudy obou stupňů nedostály své povinnosti srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnit svá rozhodnutí, neboť se nedostatečně vypořádaly s obsahem stěžovatelem odkazovaného judikátu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že si je stěžovatel vědom skutečnosti, že Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Stěžovatel si tak musí být současně vědom toho, že pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Protože není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho procesní obranou spočívající mj. v odkazu na judikát, dle kterého rozpor mezi "číselným" a "slovním" vyjádřením měny uvedené na směnce způsobuje její neplatnost.
Ústavní soud se ve vztahu k této (jediné) stěžovatelově námitce omezí na konstatování, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem odkazovaný judikát na danou věc (přímo) nedopadá, respektive že by se o vnitřní rozpor u měny jednalo teprve tehdy, kdy by byla na směnce uvedena zkratka "Kč" a nezkrácený slovní údaj "koruny švédské", není z hlediska kritérií přezkumu Ústavním soudem (viz výše) možno považovat takový závěr za ústavně nekonformní, respektive není namístě se domnívat, že by se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s touto námitkou řádně nevypořádaly.
Ve stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1994 ve věci sp. zn. 5 Cmo 229/94 byl řešen rozpor mezi zkratkou "Kčs" a údajem "korun českých", tedy rozpor mezi dvěma měnami (bez ohledu na skutečnost, že jedna z těchto měn již v danou dobu neexistovala); naproti tomu v projednávané věci takový rozpor zjevně není, sporným je toliko nedostatečné označení "korun" bez doplnění adjektiva. Závěry odkazovaného judikátu tak do projednávané věci - navíc při vědomí, že soudní rozhodnutí není pramenem práva - nedopadají, přičemž odůvodnění této skutečnosti krajským soudem, a to i prizmatem tzv. směnečné přísnosti, považuje Ústavní soud za srozumitelné a přesvědčivé.
Pro úplnost je nadto vhodné připomenout, že u tzv. bagatelních věcí - v kontextu nemožnosti podání dovolání - je předpokladem podání důvodné ústavní stížnosti existence určité podstatné újmy, jež byla stěžovateli napadenými rozhodnutími obecných soudů způsobena. Takovou existenci podstatné újmy nicméně stěžovatel ve svém podání netvrdí, a takové tvrzení zde není ani implicitně obsaženo.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu