Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 203/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.203.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to new witness hearings in criminal conviction. Court rejects argument that lower courts violated fair process rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 203/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted defendant against his criminal conviction for extortion. The defendant argued that the appellate court's addition of new witness hearings violated his right to a fair trial and equal arms. The Court held that the lower courts adequately addressed the evidence and that the appellate court's supplementary hearings were justified to clarify facts without infringing on the defendant's rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the interpretation of simple law or factual findings by lower courts unless they exhibit arbitrariness or extreme inconsistency with established facts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights criminal conviction new evidence hearings extortion charge appellate review judicial discretion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. Z., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2011 sp. zn. 3 Tdo 1251/2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2011 sp. zn. 7 To 501/2010 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. září 2010 sp. zn. 4 T 239/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základního práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, který byl po provedeném dokazování soudem I. stupně uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona za to, že "dne 1. 4. 2006 okolo 17.00 hodin v Černěvsi před domem čp. 46, požadoval po své bývalé manželce Š. Z., aby mu umožnila kdykoliv bude chtít styk se synem Jiřím (jedná se o pseudonym) a když mu sdělila, že o tom rozhodne soud, začal jí vyhrožovat pořezáním obličeje, zmlácením, dále jí řekl, že ji prodá jako děvku a zařídí, aby byla na drogách a pomstí se celé její rodině, pokud neudělá, co on bude chtít", a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, podmíněně odloženém na dobu 1 roku. Odvolací soud shora označeným rozhodnutím po doplnění řízení výslechem Š. Z. a D. Š. částečně rozsudek soudu I. stupně zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 235 odst. 1 trestního zákona za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč a zároveň stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud řádně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele týkajícími soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, resp. hodnocení provedeného dokazování, jeho právního hodnocení i uloženého trestu. Dovolací soud pak následně o stěžovatelem podaném dovolání, jež tento opíral o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, rozhodl napadeným usnesením tak, že z podrobně rozvedených důvodů dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích vyslechnutých svědků, podává vlastní hodnocení provedených důkazů, odvolacímu soudu vytýká, že v podstatě provedl nové dokazování, a to pouze jím zvolenými důkazy, čímž byl stěžovatel zbaven možnosti hodnocení důkazů nechat přezkoumat, přitom řízení o výslech stěžovatele či další svědkyně V. Z. soud nedoplnil. V podstatě se shodnou argumentací jako v dovolání tak obecným soudům vytýká nesprávně prováděné dokazování i jeho zhodnocení, nedostatečné vypořádání se s jeho obhajobou i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, jež nesou stopy libovůle. Podrobně rozvádí důvody, z nichž je podle něj zřejmé, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. To, co zjistily soudy obou stupňů, nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání a je tedy také zřejmé, že byl naplněn jím uváděný dovolací důvod. Nejvyšší soud pak měl na tato pochybení správně reagovat a své rozhodnutí řádně zdůvodnit, což neučinil. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Nutno zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

V posuzované věci již soudy I. a II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele. Dovolací soud, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené nyní v ústavní stížnosti, se s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Objasnil, že v dovolání stěžovatelem uplatněná většina námitek neodpovídá dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm.

g) trestního řádu, jedinou námitkou podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod je ta, že jednání stěžovatele nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Touto námitkou se dovolací soud zabýval s podrobně zdůvodněným závěrem, že dle stabilizovaných skutkových zjištění byla jednáním stěžovatele naplněna jak objektivní tak i subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, přitom považoval za naplněný i materiální znak trestného činu.

Dovolací soud neshledal pochybení ani v postupu odvolacího soudu, jestliže tento dovodil, že soud I. stupně provedl úplné dokazování, nicméně sám jej doplnil o výslech dvou svědkyň. V tomto směru poukázal na skutečnost, že předešlé výpovědi svědkyň u hlavního líčení nebyly zaznamenány na nahrávacím zařízení a soud odvolací k upřesnění a ověření skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem je proto doplnil, přitom závěry plynoucí z tohoto doplnění potvrdily stanovisko soudu I. stupně, nebylo tedy namístě napadený rozsudek rušit.

Své rozhodnutí tak dovolací soud dostatečně zdůvodnil, a to i poukazem na judikaturu Ústavního soudu, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na zdůvodnění jeho rozhodnutí lze odkázat. Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu