Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of legal argumentation and procedural defects.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by three individuals against a regional court's decision on litigation costs. The applicants failed to provide the required constitutional legal arguments, merely stating facts and alleging rights violations without substantive justification. The court dismissed the complaint because the lack of proper argumentation rendered the request obviously unfounded, and the applicants' legal representative failed to meet professional standards.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 34 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint as obviously unfounded if it lacks basic elements of a proper request, specifically relevant constitutional legal argumentation, and if the legal representative fails to fulfill professional duties.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J., N. K. a H. T., všech zastoupených Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 35, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011 čj. 44 Co 231/2011-112 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem doručeným dne 3. 11. 2011 se Ing. M. J., N. K. a H. T. (dále též "žalobci", případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o 2.266.800 Kč s příslušenstvím.
II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 29. 4. 2011 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalobu na zaplacení částky 2.266.800 Kč rozsudkem zamítl; žalovanému podle ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že spor vznikl jednoznačně v důsledku jeho chování.
Dne 28. 7. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobci a žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalovaného částky 41.770 Kč, 20.885 Kč a 20.885 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III. V ústavní stížnosti postrádající základní náležitosti řádného návrhu ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. zejména relevantní ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé pouze konstatovali obsah napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud porušil základní práva garantovaná v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, Ústavní soud je toho názoru, že principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ve věci I. ÚS 653/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 189 a 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nelze jejich postup považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález
IV. ÚS 221/04
, Sb. n. u., sv. 39, str. 111; usnesení II. ÚS 563/01, Sb. n. u., sv.30, str.519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., což také v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně konkretizoval.
Ústavní soud považoval za nadbytečné a neúčelné vyzývat stěžovatele k odstranění výše uvedené vady návrhu, neboť byť by i byla zmíněná vada napravena, nemohlo by to na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic změnit. Je však evidentní, že v projednávané věci zástupce stěžovatelů, který jako advokát měl by být znalcem práva, nedostál povinnostem svého stavu; intence zákonodárce vyžadující povinné zastoupení stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem právě pro vyloučení návrhů obsahově vadných nebyla v důsledku mimořádně ledabylého sepisu ústavní stížnosti naplněna.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu