Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1137/08 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1137.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to untimely appeal and lack of specific complaints against Supreme Court.

Numero d'incarto II.ÚS 1137/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in a theft case. The applicant argued that procedural rights were violated due to incomplete factual findings and improper evidence assessment. The Court found the appeal inadmissible because the applicant filed the appeal against the Regional Court's dismissal of the appeal after the statutory deadline had expired.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as inadmissible if the applicant fails to file an appeal against a lower court's decision within the prescribed time limit or if the complaint lacks specific grounds regarding the Supreme Court's decision.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility statutory appeal deadline procedural rights violation evidence assessment error Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 2 odst. 5 trestního řádu
§ 2 odst. 5 trestního řádu, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez jakýchkoli pochybností, na jehož podkladě by mohlo být spravedlivě rozhodnuto.
§ 265a odst. 1 a 2 písm. h) trestního řádu
§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a ve zbylé části ji podle § 43 odst.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 260/2008 ze dne 27. 2. 2008, usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 560/2007 ze dne 18. 10. 2007, a rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 96/2007 ze dne 22. 8. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 8 Listiny.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že v řízení došlo k porušení zákona, a sice ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez jakýchkoli pochybností, na jehož podkladě by mohlo být spravedlivě rozhodnuto.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům.

Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 a 3 písm. b) dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák."), a proto byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo Krajským soudem v Brně podle § 253 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") odmítnuto, protože nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž na jeho přípustnost usuzoval z § 265a odst. 1 a 2 písm. h) tr. ř., s tím, že se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel v dovolání namítal neúplnost skutkových zjištění a nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, aniž současně navrhl další postup dovolacího soudu. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání dospěl k závěru, že stěžovatel podal dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně pouze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože Krajský soud v Brně nepřezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolání stěžovatele odmítl pro jeho formální vady podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by jej věcně projednal. Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné, a učinil tak dle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Ústavní soud nejprve považuje za nezbytné konstatovat, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutím soudu I. a II. stupně nesplnil podmínku obsaženou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když všechny své opravné prostředky (odvolání i dovolání) uplatnil v rozporu s procesním právem, čímž zavinil, že soudy nedostaly možnost se jeho námitkami meritorně zabývat. Vyčerpáním všech procesních prostředků se totiž nerozumí toliko jejich uplatnění a rozhodnutí o nich, nýbrž i jejich uplatnění v souladu s procesněprávními předpisy (srov. např.

II. ÚS 3659/11

. Viz též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 556; Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 379 - 380).

Ze spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 3 T 96/2007 Ústavní soud zjistil, že v případě odvolání jej stěžovatel prostřednictvím svého obhájce podal dne 7. 9. 2007, a to jak do výroku o trestu, tak i do výroku o vině, s tím, že si vzhledem k časové vytíženosti vyhradil patnáctidenní lhůtu k odůvodnění (viz č. l. 247). Soud prvního stupně stěžovatele přípisem ze dne 20. 9. 2007 vyzval, aby odstranil vady podání ve lhůtě pěti dnů s poučením, že jinak bude jeho odvolání odmítnuto (č. l. 249). Výzva byla zástupci stěžovatele doručena dne 25. 9. 2007 (č. l. 248). Pětidenní lhůta k odstranění vad podání uplynula v pondělí 1. 10. 2007. Stěžovatel opatřil svůj původní odvolací návrh odůvodněním až následujícího dne, v úterý 2. 10. 2007, jak jednoznačně plyne z č. l. 250. Nelze proto vytýkat Krajskému soudu v Brně, že návrh stěžovatele odmítl. Stěžovatel své podání sice řádně doplnil, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti, avšak nikoli včas.

Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu sice napadl dovoláním, ovšem uplatnil v něm námitky týkající se neúplnosti skutkových zjištění, nesprávnosti hodnocení důkazů, jakož i nesprávného právního posouzení skutku, ačkoliv se odvolací soud touto otázkou nezabýval a zabývat ani nemohl, neboť odvolání stěžovatele odmítl z formálních důvodů. Stěžovatel ve své stížnosti nevznáší ani jedinou námitku ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této spojitosti Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavních stížnostech je řízením kontradiktorním, což znamená, že je na navrhovateli, aby uvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení svých základních práv či svobod. Ústavní stížnost nelze chápat jako indicii možného porušení ústavně zaručených práv a svobod, která by bez dalšího byla podnětem k rozsáhlému přezkumu trestního řízení Ústavním soudem, neboť by to bylo v příkrém rozporu nejen s jeho postavením coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nýbrž i s ustanoveními čl. 96 odst. 1 Ústavy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterých si jsou účastníci v řízení rovni. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním, protože tato konstrukce míří na poskytování efektivní ochrany základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu a nezbavuje stěžovatele svůj návrh náležitě odůvodnit.

Za daných okolností proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti shora označeným rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně odmítl dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a ve zbylé části ji podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu