Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement costs and missed appeal deadlines.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a client challenging a regional court's decision on enforcement costs. The client argued that a missed appeal deadline due to a flooded law office violated her right to legal protection, while the lower courts attributed the delay to her lack of activity. The court ruled that the lower courts' reasoning was lawful and did not violate constitutional principles of legal certainty or fairness.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court holds that a court's discretionary decision on enforcement costs and the assessment of procedural fault do not constitute a violation of fundamental rights unless they result in extreme unfairness or arbitrary state action.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. P. N., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 8, Sokolovská 22, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2011 č. j. 61 Co 325/2010-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. ledna 2012, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Městská část Praha 6 se žalobou ze dne 4. listopadu 1998 domáhala na stěžovatelce zaplacení pohledávky ve výši 229 158,- Kč. Stěžovatelka vznesla námitku započtení co do částky 204 310,- Kč. O věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. dubna 2002 pod č. j. 10 C 111/99-48 tak, že žalobu co do částky 182 060,- Kč zamítl a stěžovatelku uznal povinnou hradit poplatek z prodlení s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 1. srpna 2002. V zákonné lhůtě dne 16. srpna 2002 podala stěžovatelka faxové odvolání, toto však nebylo doplněno v zákonné lhůtě písemným podáním z důvodu, že advokátní kancelář právního zástupce stěžovatelky v Praze 8 na Karlíně byla zaplavena a v souvislosti s povodněmi znepřístupněna. Soud k tomuto faxovému podání nepřihlížel, přestože dne 19. srpna 2002 právní zástupce stěžovatelky soud požádal z uvedených důvodů o prominutí zmeškání lhůty a podal odvolání dne 14. října 2002.
V návaznosti na výše uvedené bylo stěžovatelce doručeno usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. srpna 2005 čj. 14 Nc 2353/2005-9, kterým byla na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. dubna 2002 č. j. 10 C 111/99-48 nařízena exekuce na její majetek k uspokojení pohledávky oprávněného Městské části Praha 6 ve výši 598 741,- K a na náhradu jeho nákladů. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 23. listopadu 2005 odvolání s tím, že rozsudek č. j. 10 C 111/99-48 dosud nenabyl právní moci a není možné podle něho vést exekuci.
Stěžovatelka ihned po doručení exekučního příkazu navázala kontakt s pověřeným soudním exekutorem a vymáhanou částku dobrovolně splatila. K návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu, že jí byla povolena zmeškaná odvolací lhůta do exekučního titulu, tj. do rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. srpna 2005 č. j. 14 Nc 2353/2005-9, který se tak stal neúčinným, byla usnesením Okresního soudu Domažlice ze dne 13. srpna 2007 č. j. 14 Nc 2353/2005-87 předmětná exekuce zastavena, výrokem II. soud konstatoval, že stěžovatelka oprávněnému náklady exekuce nehradí a výrokem III. soud nařídil stěžovatelce úhradu nákladů exekuce ve výši 111 050,80 Kč k rukám soudního exekutora. Do výroku o povinnosti hradit náklady exekutorovi podala stěžovatelka odvolání, v jehož důsledku bylo usnesení v dotčeném výroku zrušeno a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Opětovné rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. listopadu 2007 ukládající stěžovatelce povinnost hradit náklady exekutorovi ve výši 111 050,80 Kč v důsledku dalšího odvolání stěžovatelky bylo odvolacím soudem zrušeno a věc znovu vrácena soudu prvního stupně k rozhodnutí.
Okresní soud Domažlice pak rozhodl dne 5. března 2009 dalším usnesením tak, že stěžovatelka hradí náklady exekuce dle ustanovení § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Na základě dalšího odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni toto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí s poukazem na to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., přesto však potvrdil úvahy soudu prvního stupně o povinnosti hradit náklady exekuce exekutorovi ve smyslu předpokladů dle ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Zároveň konstatoval, že na rozhodnutí o nákladech exekutora nelze použít ustanovení § 150 o. s. ř. Okresní soud Domažlice pak následně dne 11. května 2010 usnesením č. j. 14 Nc 2353/2005-160 rozhodl tak, že výrokem I. ve věci oprávněného Městské části Praha 6 2353/2005-160 uložil stěžovatelce povinnost uhradit na nákladech exekuce 54 372,- Kč k rukám soudního exekutora (výrok I.) a žádnému z účastníků a ani soudními exekutorovi nepřiznal právo na další náhradu řízení (výrok II.). Toto usnesení Krajský soud v Plzni usnesením napadeným ústavní stížnosti potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud v otázce náhrady nákladů exekuce vybočil v důsledku libovůle z pravidel upravujících řízení a porušení jejích základních práv a svobod dosáhlo s ohledem k povaze věci a průběhu celého řízení jako celku vysoké intenzity. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 727/2000
.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 303/02
a
III. ÚS 106/11
in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv. Stejně tak se Ústavní soud vyjádřil k problematice náhrady nákladů exekuce v celé řadě nálezů, v nichž postihl v podstatě všechny aspekty této problematiky (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, uvedeným v jeho rozhodnutí a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že krajský soud se na základě odvolání stěžovatelky celou věcí řádně zabýval, přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a přihlédl i k důvodům odvolání. Kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů exekuce zkoumal otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a poté se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že poukaz stěžovatelky na důvod zrušení vykonatelnosti vykonávaného exekučního titulu se nemůže promítnout do rozhodnutí o náhradě nákladů soudního exekutora. Dále odvolací soud připomenul, že soudní exekutor mírnil tvrdost exekuce v postupu vůči stěžovatelce, neboť přistoupil po vydání exekučního příkazu prodejem nemovitosti stěžovatelky, na zaplacení vymáhaného dluhu ve splátkách a rovněž není nerozhodná ani skutečnost, že v exekučním řízení došlo ke snížení náhrady nákladů soudního exekutora z původně vyčíslené částky 111 050,80 Kč na částku 54 372,- Kč. Závěrem krajský soud uvedl, že stěžovatelce lze vytknout, že měla vyvinout větší aktivitu v nalézacím řízení při prosazování svých práv, bez ohledu na vadný procesní postup prvoinstančního nalézacího soudu. Krajský soud své rozhodnutí pak zcela náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatelky vznesenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně včetně zdůvodnění, proč nepřistoupil k požadovanému uplatnění moderačního práva podle ustanovení § 150 o. s. ř., takže ve zbytku lze na toto odůvodnění odkázat.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II. ÚS 329/04
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 36. Vydání 1. Praha : C.H. Beck, nález č. 39, s. 427 a násl.). Jak plyne z výše uvedeného, v posuzované věci žádné porušení zásady právní jistoty shledáno nebylo. Ustanovení § 150 o. s. ř. dává soudu možnost výjimečně nepřiznat náhradu nákladů řízení a je zcela na zvážení soudu, zda přistoupí k aplikaci tohoto ustanovení. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci krajským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu