Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 236/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.236.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against detention order as facts support reasonable suspicion of crime.

Numero d'incarto IV.ÚS 236/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a detainee challenging his continued pre-trial detention. The applicant argued that the lower courts violated his rights by failing to prove guilt, yet the Court clarified that detention only requires reasonable suspicion, not proven innocence or guilt. Consequently, the Court ruled that the detention orders were legally sound and did not infringe upon fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court generally cannot review the legality of other public authority decisions, except when they violate constitutionally guaranteed fundamental rights, such as by lacking legal grounds for detention or contradicting constitutional safeguards.

Parole chiave

Generato dall'IA
pre-trial detention reasonable suspicion constitutional complaint proportionality principle fundamental rights criminal procedure judicial review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 67 para. a) and c) of the Criminal Procedure Code
§ 240 para. 1, 2 lit. a) and 3 of the Criminal Code
§ 71 para. 5 of the Criminal Procedure Code
§ 72 para. 3 of the Criminal Procedure Code
§ 73 para. 1 lit. b) and c) of the Criminal Procedure Code

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ing. A. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 70/2011 ze dne 10. 11. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 Nt 85/2010-16 ze dne 14. 11. 2010 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v souvislosti s obviněním ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, spáchaného ve spolupachatelství. Dne 15. 9. 2011 byla v této věci podána obžaloba u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud usnesením sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011 rozhodl, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě dle § 71 odst. 5 trestního řádu, přičemž současně zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu dle § 72 odst. 3 trestního řádu, nepřijal jeho písemný slib dle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka dle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu stížnost, ta však byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 3 To 70/2011 ze dne 10. 11. 2011 jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatel měl za to, že výše uvedenými rozhodnutími městského a vrchního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti nejprve vyjádřil nesouhlas s názorem městského soudu, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento čin spáchal stěžovatel.

Dle názoru stěžovatele nebylo doposud nikterak prokázáno, že by se předmětné trestné činnosti dopustil, natož že by tak činil v součinnosti s dalšími osobami či ve velkém rozsahu. Obě napadená rozhodnutí byla odůvodněna toliko vágně, nebyl z nich zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, což je činilo nepřezkoumatelnými, a v konečném důsledku i protiústavními. Stěžovatel zdůraznil, že požadavek precizního odůvodnění, z nějž by vyplývalo, jaké konkrétní skutečnosti vedly obecné soudy k závěrům obsaženým ve výroku jejich rozhodnutí, nabývá na významu za situace, kdy vazba trvá již více než rok a její další prodlužování představuje závažný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu.

Obecné soudy se nadto nesprávně soustředily pouze na důvody vazby a zcela pominuly požadavky plynoucí z ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu, dle nějž lze obviněného ponechat ve vazbě, pouze pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně, jak je zřejmé např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tvno 215/97.

V nyní projednávané věci se přitom k první podmínce městský soud vyjádřil toliko v obecné rovině; splněním druhé podmínky se obecné soudy nezabývaly vůbec. Stěžovatel podotkl, že dosavadní průběh trestního řízení nikterak nenasvědčoval tomu, že by byly tyto podmínky ve vztahu k jeho osobě dány, naopak z něj vyplynulo několik zásadních skutkových okolností, které se během pobytu stěžovatele ve vazbě změnily a které důvodnost vazby zpochybňují. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tvno 27/96, dle nějž okolnost, že je u obviněného dán důvod vazby, sama o sobě nepostačuje pro závěr, že jeho propuštěním na svobodu hrozí, že dosažení účelu trestního stíhání bude zmařeno nebo podstatně ztíženo, a vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy orgány činné v trestním řízení neuvedly žádný závažný objektivní důvod, pro který nebylo možné trestní stíhání skončit, a ani neprokázaly existenci reálné a opodstatněné hrozby zmaření dosažení účelu trestního stíhání propuštěním stěžovatele z vazby, měl být stěžovatel z vazby bez dalšího propuštěn. Stěžovatel konstatoval, že si je vědom, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, nicméně z jeho nálezu

sp. zn. I. ÚS 585/02

plyne, že se cítí oprávněn zasáhnout v případech, kdy není rozhodnutí o omezení osobní svobody podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku, což byl právě případ stěžovatele. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu sp. zn. 3 To 70/2011 ze dne 10. 11. 2011 a usnesení městského soudu sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011 svým nálezem zrušil a aby zakázal orgánům činným v trestním řízení porušovat jeho ústavně zaručená práva a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost jako naléhavou ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výhradou níže uvedenou, přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a to především co se týče důvodnosti trestního stíhání stěžovatele a naplnění podmínek plynoucích z § 71 odst. 4 trestního řádu.

Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na skutečnost, že v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997

sp. zn. III. ÚS 359/96

, publikován tamtéž, svazek 8, nález č. 95, str. 367 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil, alespoň rámcově, v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy.

Jak vyplynulo z obsahu listin tvořících přílohu k ústavní stížnosti, stěžovatel ani v rámci svého výslechu před městským soudem a především ani ve své stížnosti proti usnesení městského soudu sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011 naplnění podmínek plynoucích z § 71 odst. 4 trestního řádu nezpochybňoval. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyužil k odstranění tvrzeného zásahu do svých ústavně zaručených práv všech procesních prostředků, které mu zákon poskytoval, a jeho ústavní stížnost tak byla v tomto rozsahu nepřípustná.

Co se týče dalších námitek stěžovatele, Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí o jeho vzetí do vazby a o jejím dalším trvání byla Ústavním soudem opakovaně přezkoumávána v řízeních vedených pod

sp. zn. III. ÚS 408/11

,

III. ÚS 1113/11

a

II. ÚS 2551/11

, přičemž všechny ústavní stížnosti byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (všechna citovaná usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře, jakož i v citovaných rozhodnutích, zdůraznil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, jestliže orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996

sp. zn. III. ÚS 18/96

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Namítal-li stěžovatel, že trestní stíhání jeho osoby není důvodné, nutno předeslat, že posouzení této otázky náleží především orgánům činným v trestním řízení, přičemž Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Ve vztahu k rozhodování obecných soudů o dalším trvání vazby pak Ústavní soud připomíná i závěry plynoucí z odborné literatury, dle níž rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha. C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.). Námitky stěžovatele, že mu doposud nebylo prokázáno, že se trestné činnosti dopustil, se proto zcela míjí s podstatou rozhodování soudu o dalším trvání vazby, neboť v dané fázi trestního řízení obecné soudy ani k definitivnímu závěru o jeho vině či nevině dospět nemohou; pro další setrvání stěžovatele ve vazbě postačuje toliko důvodné podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a že jej spáchal právě stěžovatel. Splnění těchto podmínek obecné soudy konstatovaly, přičemž Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by jim bylo možno z hlediska ústavněprávního vytknout; jestliže se okolnosti, na nichž bylo podezření vůči obviněnému založeno, od vzetí obviněného do vazby, resp. od posledního rozhodování o jejím dalším trvání, podstatným způsobem nezměnily, není třeba, aby obecné soudy tyto okolnosti znovu podrobně rekapitulovaly. Jelikož napadená rozhodnutí jako celek splňovala co do svého odůvodnění kritéria stanovená trestním řádem a jelikož nebylo zjištěno žádné pochybení, mající za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu