Constitutional Court dismisses appeal as ordinary courts have exclusive power over factual findings and restitution claims require specific legislation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a property owner against lower court rulings confirming state ownership of real estate. The applicant argued that a 1979 sales contract was void due to lack of cooperative society consent, yet he was deprived of inherited property and the state's acquisition lacked legal title. The court ruled that ordinary courts possess exclusive authority over factual determinations and that restitution claims must be pursued through specific restitution legislation rather than general constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review factual findings of ordinary courts and restitution claims must be pursued under specific restitution legislation rather than general constitutional review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a ve věci ústavní stížnosti Ing. A. V., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem, Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 18 Co 64/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 572/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 8. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že se žalobce svojí žalobou domáhal u příslušného obvodního soudu určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný) se tomuto určení vlastnictví bránil, když tvrdil, že je vlastníkem ideální poloviny sporných nemovitostí a že vlastníkem druhé ideální poloviny dotčených nemovitostí byla ke dni své smrti stěžovatelova matka A. V. (dále jen "zůstavitelka"). Stěžovatel uvádí, že ač se v roce 1979 předmětných nemovitostí chopil stát, vlastnické právo stěžovatele a zůstavitelky nikdy nezaniklo, neboť kupní smlouva ze dne 25. 4. 1979, na základě které mělo dojít k převodu práva, je absolutně neplatná. V době uzavření kupní smlouvy byly sporné nemovitosti v družstevním užívání a dle tehdy platné právní úpravy bylo třeba ke smlouvě o převodu pozemku, k němuž mělo družstvo právo družstevního užívání, souhlasu dotčeného družstva. V absenci souhlasu družstva spatřoval stěžovatel hlavní důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Obecné soudy k argumentaci stěžovatele nepřihlédly a považovaly uzavřenou smlouvu za platnou. Uvedeným postupem byl stěžovatel zbaven jak majetku, který nabyl prostřednictvím dědictví, tak i majetku, kterého se chopil stát již v roce 1979 bez platného právního titulu. Stěžovatel byl na jedné straně v rámci dědického řízení uznán jako dědic po své matce a tudíž i vlastníkem ideální poloviny sporných nemovitostí a na straně druhé byl v rámci soudního řízení zbaven jak svých dědických práv, tak i práva na vlastnictví majetku, kterého se stát chopil na základě absolutně neplatné smlouvy.
III. Ústavní soud si vyžádal související spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 21 C 260/2006, přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V souvislosti s projednávaným případem Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval, a to pod
sp. zn. II. ÚS 748/06
, přičemž od přijatých závěrů nemá důvod se odchylovat.
Za situace, kdy je stěžovatel toho názoru, že v roce 1979 nedošlo k převodu vlastnického práva na stát z důvodu absolutně neplatné smlouvy, mohl se svého práva domáhat v rámci restitučního zákonodárství, což, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, také učinil. Ústavní soud přitom ve své judikatuře vychází z toho, že restitučních nároků z let 1948 - 1989 se lze domáhat jen v rámci tzv. restitučního zákonodárství. Důvodem je pak především ta skutečnost, že tzv. restituční zákony představují ve vztahu k předpisům obecným právní úpravu speciální. V předmětném případě je nepodstatné, na základě jakého právního úkonu došlo k převodu majetku na stát a zda tento úkon byl či nebyl absolutně neplatným právním úkonem. Podstatnou je ta skutečnost, že stát fakticky vykonával vlastnické právo. V takových případech je pro znovu nabytí vlastnického práva třeba postupovat podle restitučních zákonů. Tvrdí-li stěžovatel, že mu stát nezaručil nedotknutelnost nabytého vlastnického práva, je třeba uvést, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. V dalším lze pak odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu