Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3499/11 ECLI:CZ:US:2012:3.US.3499.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court ruling for manifestly unfounded procedural claims.

Numero d'incarto III.ÚS 3499/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by I. M. against a Supreme Court ruling in a civil property dispute. The applicant argued that the proceedings were improperly halted due to non-payment of court fees and that he had not received proper notice of a crucial decision. The court determined that the complaint was manifestly unfounded because the applicant failed to raise these issues during the appellate proceedings and the alleged procedural defects did not violate constitutional principles.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 83 Ústavy; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, která je zjevně neopodstatněná a nesplňuje podmínky pro zásah, pokud námitky nebyly včas vzneseny v předchozích řízeních.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal manifestly unfounded subsidiarity of review court fees suspension proper service of process manifestly unfounded claims procedural exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
§ 120 odst. 2 o. s. ř.
Nepřípadným je proto i stěžovatelův odkaz na ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ostrava - Vítkovice, Ruská 2887/101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 5 Cmo 196/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 18. 2. 2011 sp. zn. 29 Cm 104/2008, kterým Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o stěžovatelově návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze bytového družstva proto, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), a osvobození od soudních poplatků stěžovateli (usnesením krajského soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 29 Cm 104/2008-38) přiznáno nebylo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu toto usnesení nebylo řádně doručeno, čemuž obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost, navzdory tomu, že neúčinnost tohoto doručení opakovaně napadal; tím postupovaly dle jeho názoru v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje též na usnesení krajského soudu ze dne 3. 11. 2008, kterým bylo řízení přerušeno (pro posouzení předběžné otázky v jiném řízení) a na usnesení ze dne 29. 12. 2010, na jehož základě bylo v řízení pokračováno. V době přerušeného řízení učinil krajský soud několik (jinak nepotřebných) úkonů, jmenovitě zaslal žalobu k vyjádření žalovanému, a proto má stěžovatel současně za to, že již tím bylo jednáno ve věci samé ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, a k zastavení řízení již soud přistoupit nemohl.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci shledány nebyly.

Ve vztahu k námitce, že ve věci - ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích - již bylo jednáno, je očividné, že neobstojí ani z pohledu práva podústavního. Soud sice učinil některé procesní úkony v rámci přípravy jednání, o započetí jednání o věci samé však zde evidentně nejde, a na tom nemění ničeho ani okolnost, že řízení bylo po určitou dobu přerušeno (aniž se tak stalo po nebo při jednání).

Tvrdí-li dále stěžovatel, že mu nebylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2010 č. j. 29 Cm 104/2008-38, postačí zaznamenat, že námitku v rámci odvolacího řízení nevznesl, a již proto se jí Ústavní soud pro nepřípustnost (z důvodu subsidiarity jeho přezkumu) nemůže věcně zabývat. Poukázal-li stěžovatel v rámci své "stížnosti na zatajování podání a manipulování s kauzou" na to, že "nenašel podání", které mu "soud měl doručit, či které nabylo právní moci dne 3. 1. 2011 č. j. 29 cm 104/2008", je zřejmé, že toto sdělení za řádné (procesně relevantní) uplatnění odpovídající námitky považovat nelze, a proto nemůže být porušením práva na spravedlivý proces, pakliže na ně odvolací soud nereagoval. Nepřípadným je proto i stěžovatelův odkaz na ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu