Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2404/10 ECLI:CZ:US:2012:4.US.2404.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as inadmissible and unfounded regarding administrative court rulings.

Numero d'incarto IV.ÚS 2404/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint against administrative court decisions, ruling it inadmissible and unfounded. The applicant argued that the Supreme Administrative Court improperly dismissed his cassation appeal regarding court costs, while the Court held that administrative courts have exclusive authority over factual findings and legal interpretation. Consequently, the Court determined that the applicant had not exhausted all procedural remedies and that the complaint lacked merit.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 75 odst. 1; § 43 odst. 1 písm. e); § 43 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 83; čl. 87 odst. 1 písm. d): The Constitutional Court must first verify procedural prerequisites and subsidiarity before examining the merits, and it lacks jurisdiction to review factual findings or non-constitutional legal interpretations by administrative courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility exhaustion of remedies principle of subsidiarity administrative court jurisdiction factual findings review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
s. ř. s. § 104 odst. 2
s. ř. s. § 103 odst. 1 písm. a)

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele: Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 44, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010 č. j. 5 Afs 98/2009-67 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2009 č. j. 30 Ca 175/2007-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 17. 8. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované mu zejména článkem 3, článkem 11, článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a 3, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článkem 90 Ústavy. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, žádal stěžovatel zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Brno. Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem zmíněná rozhodnutí celního ředitelství zrušil pro vady řízení a dále přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, byť ne v celém rozsahu žádaném stěžovatelem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřípustnost podle § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle Nejvyššího správního soudu totiž kasační stížnost brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení a proti odůvodnění (resp. důvodům) týkajícího se věci samé. S takovýmto výkladem ovšem stěžovatel nesouhlasí; má za to, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou v ústavní stížnosti obsáhle odkazuje, je přípustná i kasační stížnost brojící proti výroku, jenž sice formálně koresponduje s žalobním návrhem, ale odůvodnění tohoto výroku vykazuje znaky nezákonnosti (nepřezkoumatelnosti) či zmatečnosti.

II. Ústavní stížnost v rozsahu žádajícím kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu je nepřípustná, v rozsahu brojícím proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud – před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti – je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Z uvedeného přitom vyplývá, že ústavní stížnost je v rozsahu žádajícím kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat jiné orgány veřejné moci.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Ústavnímu soudu je známa různost výkladu § 104 odst. 2 s. ř. s. a jeho vývoj. Podle přesvědčení Ústavního soudu je pak nutno princip, podle něhož lze v řízení o kasační stížnosti přezkoumat i rozhodnutí správního soudu, jímž se předcházející rozhodnutí správního orgánu ruší, aplikovat jenom v těch případech, kdy se správní soud, jehož rozhodnutí je kasační stížností napadeno, dopustil při řešení meritorní otázky takového pochybení, jež naplňuje znaky nezákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z dokumentů, jež měl Ústavní soud při projednávání stěžovatelovy stížnosti k dispozici – tj. tedy ani z ústavní stížnosti samotné, přitom podle Ústavního soudu neplyne, že by se krajský soud pochybení této intenzity dopustil. Stěžovatelovi lze dát zapravdu v tom, že v souladu s jím citovanou judikaturou se Nejvyšší správní soud měl věcně zabývat rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení. Nicméně v právě projednávaném případě – s ohledem na omezenou potenci rozhodnutí o nákladech řízení zasáhnout do základních práv stěžovatele – nepřistoupil i z tohoto důvodu Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu