Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 51/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.51.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as ordinary court review does not require constitutional court intervention.

Numero d'incarto III.ÚS 51/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by tenant M. Š. against the Regional Court in Prague's eviction ruling. The tenant argued that lower courts acted arbitrarily and violated the Charter of Fundamental Rights and Freedoms regarding her status as a school principal. The Court determined that its role is limited to protecting constitutional rights, not reviewing the correctness of ordinary court applications of sub-constitutional law, and found no violation of fair trial principles.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a further instance of review in proceedings before ordinary courts and may intervene only upon finding a violation of a fundamental right or freedom.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint ordinary court review eviction proceedings fair trial rights sub-constitutional law Charter of Fundamental Rights judicial discretion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
Podle stěžovatelky bylo rozhodování obecných soudů zatíženo projevem libovůle a obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
hlava pátá Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy ČR
Není tedy další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 27, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 31 Co 274/2011-138, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o vyklizení bytu. Podle stěžovatelky bylo rozhodování obecných soudů zatíženo projevem libovůle a obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 6. 2010 č. j. 3 C 241/2009-76, byla stěžovatelka uznána povinnou vyklidit byt, specifikovaný v rozsudku, a vyklizený jej předat žalobci. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné zdůraznil, že stěžovatelka si musela být vědoma charakteru bytu jako bytu služebního, neboť jí byl dán k dispozici právě v souvislosti s její funkcí ředitelky základní školy. Po ukončení pracovního poměru stěžovatelky s ní žalobce uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou. Stěžovatelce tedy musela být zřejmá jak určitost nájemní smlouvy, tak i skutečnost, že byt je určen k zajištění bytové potřeby zejména pro zaměstnance školy. Odvolací soud se podrobně zabýval i dalšími námitkami, které stěžovatelka zopakovala i v ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Není tedy další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Podrobně se zabýval argumenty stěžovatelky, které zopakovala i v ústavní stížnosti, a přesvědčivě se s nimi vypořádal. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, aniž by bylo nutno cokoli zde opakovat nebo zdůrazňovat.

Zásady spravedlivého procesu podle Listiny zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu