Constitutional Court dismisses appeal alleging judges' bias solely based on past Communist Party membership without specific facts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by petitioner P. C. against a Supreme Court ruling that did not recuse certain judges. The petitioner argued that specific judges, including one formerly imprisoned for political reasons, were biased due to their past membership in the Communist Party of Czechoslovakia. The court dismissed the appeal because the petitioner failed to provide concrete facts demonstrating actual bias for any specific judge, relying instead on general assertions that mere past membership does not preclude impartiality.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is inadmissible if it is manifestly unfounded, as alleging bias based solely on a party's past membership in a political organization without presenting specific facts regarding a particular judge's impartiality.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci stěžovatele P. C., právně zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Trojanem, Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011 sp. zn. Nco 19/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ústavní stížností napadeným usnesením bylo rozhodnuto tak, že někteří ze soudců Městského soudu v Praze nejsou vyloučení z projednávání věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 13 Co 482/2010. Stěžovatelem v ústavní stížnosti vyjmenovaní soudci jsou dle náhledu stěžovatele podjatí, výslovně je pak poukázáno na podjatost soudce JUDr. Vladimíra Fučíka, který byl v době komunistické diktatury, během níž byl stěžovatel z politických důvodů opakovaně vězněn, jmenován soudcem. Stěžovatel nesouhlasí s okleštěním jeho argumentace do pouhé účasti soudců v KSČ. Napadené usnesení vrchního soudu nebylo dle stěžovatele řádně odůvodněno. Další část argumentace stěžovatele je vedena proti způsobu, jakým byly u Městského soudu v Praze přidělovány spisy. Jednalo se o způsob, který nezaručoval transparentnost a jímž došlo k porušení práva na zákonného soudce.
III. Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele z ústavněprávního hlediska, načež dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Uvedenou argumentací stěžovatele se Ústavní soud v minulosti již zabýval, a to např. ve věci
sp. zn. III. ÚS 3268/10
. Závěry Ústavního soudu uvedené v usnesení
sp. zn. III. ÚS 3268/10
lze přitom zcela vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť rovněž v nyní projednávané věci stěžovatel opíral námitku podjatosti určitých soudců vrchního soudu pouze obecně o jejich bývalé členství v Komunistické straně Československa, přičemž neuvádí k žádnému soudci vrchního soudu konkrétní skutečnosti nasvědčující podjatost.
Ústavní soud pro úplnost z pohledu relevantního pro nyní posuzovaný případ připomíná, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 517/10
konstatoval následující: "Prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen." Z uvedeného se podává, že tvrzení pohybující se v rovině obecnosti důvod k podjatosti soudce založit (již z povahy věci) nemůže. Dlužno dodat, že argumenty stěžovatele tuto míru obecnosti, nahlíženou Ústavním soudem jako ještě nikoliv relevantní, vykazují.
Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce, nezbývá, než jej v dalším řízení odkázat na žalobu pro zmatečnost, neboť ústavní stížnost stojí na principu subsidiarity.
S ohledem na výše uvedené rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu