Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction due to lack of extreme legal inconsistency with facts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against her criminal conviction for insurance fraud. The applicant argued that lower courts erred by relying solely on one expert report while ignoring contradictory evidence and witness testimony, violating the principle of benefit of the doubt. The court declined to intervene, stating that general courts have exclusive authority to evaluate evidence and that the lower courts' findings were not in extreme legal conflict with the established facts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court may annul general court decisions only if they are in extreme legal conflict with established facts or cannot be interpreted in any way, and it does not review the evaluation of evidence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Ž. Š., právně zastoupené advokátem Mgr. Janem Vodičkou, Váňova 3180, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. 2 T 38/2008 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2010 sp. zn. 4 To 195/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti napadenému usnesení Okresního soudu v Lounech, jímž byla uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu. Tohoto jednání se měla stěžovatelka dopustit tím, že fingovala dopravní nehodu. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že při hlavním jednání před okresním soudem opakovaně navrhovala vypracování nového nebo revizního znaleckého posudku k posudku znalce Ing. R., neboť jeho posudek vycházel z neúplné a nedostatečné dokumentace dopravní nehody. Tato dokumentace byla pořízena v nočních hodinách, za špatné viditelnosti a nemohla proto zachycovat skutečný stav vozidel a jejich okolí po nehodě. V průběhu dokazování před soudem vyplynuly ze svědeckých výpovědí nové skutečnosti (např. že vozidlo BMW bylo před nehodou zcela prokazatelně pojízdné), s nimiž měl být znalec seznámen a následně tyto vzít do úvahy v revizi znaleckého posudku. Soudy obou stupňů od počátku řízení, i když stěžovatelka opakovaně upozorňovala na nedostatky znaleckého posudku Ing. R., vycházely z tohoto znaleckého posudku a odmítaly provést revizní znalecký posudek, který by přihlédl i k nově zjištěným skutečnostem a provedeným svědeckým výpovědím. Následně soudy v podstatě vůbec nepřihlédly k závěrům nejdříve odborného vyjádření a následně i znaleckého posudku Ing. Ž., který jednoznačně připouštěl možnost průběhu skutkového děje tak, jak od počátku tvrdila stěžovatelka. Znalec Ing. Ž. nebyl k podanému znaleckému posudku ani vyslechnut. Sporný znalecký posudek Ing. R. byl přitom stěžejním důkazem obžaloby a pouze na jeho závěrech opřely soudy svá odsuzující rozhodnutí. Ostatní provedené důkazy svědčily spíše ve prospěch stěžovatelky. Za situace, kdy existovaly dva znalecké posudky, z nichž jeden byl pro stěžovatelku příznivější, měly soudy v souladu se zásadou "in dubio pro reo" vycházet ze znaleckého posudku pro stěžovatelku příznivějšího.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Polemizuje-li dále stěžovatelka s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Stejně tak se nelze ztotožnit ani s tvrzením stěžovatelky, že soudy opřely svá rozhodnutí jen na znaleckém posudku Ing. R. Jak z vyžádaného soudního spisu, tak i z napadených rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že soudy vzaly v potaz též svědectví V. F. a L. H.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu