Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding right to copies of documents in civil litigation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a litigant against a regional court's decision in a civil dispute. The applicant argued that the lower courts incorrectly interpreted the right to inspect documents as excluding the right to obtain copies at one's own expense, despite the absence of such a restriction in the legal framework. The court held that the lower courts' interpretation was rational and adequately reasoned, finding no excessive violation of constitutional rights or fundamental freedoms that would warrant constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review the substantive correctness of lower court decisions in ordinary proceedings but only examines compliance with constitutional principles and fundamental rights, requiring a significant infringement to justify intervention.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, č. j. 28 Co 222/2008-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. 3. 2008, č. j. 6 C 2195/2007-134, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované společnosti MND, a.s., se sídlem v Hodoníně, Úprkova 807/6 (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici), domáhal zaplacení částky 6 740 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou vyčíslil rozdílem mezi náklady, které vynaložil na opatření si specifikovaných písemností potřebných v rámci (dalšího) jím iniciovaného soudního řízení, a úhradou, kterou by poskytl vedlejší účastnici, kdyby mu vydání jejich kopií neodepřela.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel vymezuje význam označených dokumentů (zejména znaleckého posudku a "presenční listiny z valné hromady") z hlediska jím vedeného soudního řízení, které se týká "posouzení správnosti vypořádání v případě nucené expropriace ve formě squeeze-outu". Dovozuje, že "v celém českém právním řádu neexistuje jediná situace, kdy by právo nahlížet nebylo spojeno s právem pořizovat si na své náklady kopie", přičemž protichůdný výklad obchodního zákoníku uplatněný obecnými soudy považuje za "mechanický", "literalistický" a omezující ochranu jeho kapitálové investice. Porušení svého práva spatřuje stěžovatel též i v konstatování odvolacího soudu, že si požadované listiny (v "mnohasetstránkovém" rozsahu) mohl sám "vyfotografovat digitálním aparátem", neboť v rozhodném období (tj. v roce 2004) "digitální fotoaparáty schopné takový úkol zvládnout ještě zdaleka nebyly k dispozici".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních; přesto, že krajský soud stěžovatelovo odvolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 30. 6. 2009, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. měnícího limit nepřípustnosti odvolání z peněžitého plnění nepřevyšujícího 2 000 Kč - tehdy obecně považovaného za nepřiměřeně nízké - na sumu 10 000 Kč (srov. bod č. 10 přechodných ustanovení obsažených v čl. II uvedené novely), z hlediska ústavněprávního přezkumu je namístě spor, jehož předmět představovala peněžní částka jistiny ve výši pouhých 6 740 Kč, považovat za bagatelní bezpochyby.
Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k těmto sporům konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
sp. zn. IV. ÚS 185/98
,
sp. zn. III. ÚS 200/05
,
sp. zn. IV. ÚS 8/01
,
sp. zn. II. ÚS 436/01
,
sp. zn. IV. ÚS 502/05
nebo
sp. zn. III. ÚS 1285/09
a
sp. zn. III. ÚS 3021/09
, dostupná z http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 1285/09
,
sp. zn. III. ÚS 3021/09
nebo
sp. zn. III. ÚS 3119/09
).
Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2538/09
).
Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci dány zjevně nejsou.
Právní názory, jež ve stěžovatelově věci uplatnily obecné soudy, jsou racionální a adekvátně odůvodněné (lze je hájit), a znaky interpretační svévole (ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny) jim připínat nelze. Není patrné, že by odvolací soud názoru, že právo nahlížet do dotčených dokumentů zahrnuje i oprávnění si pořizovat kopie, jakkoli oponoval.
K námitce ohledně souvisejícího sporu o právo na dorovnání v penězích (a stěžovatelovu odkazu na čl. 11 odst. 1 Listiny) se poznamenává, že stěžovatel nedokládá, že byl v jeho rámci (a pro jeho potřeby) vytýkaným postupem vedlejší účastnice zásadně omezen. Žaloba na náhradu škody je konstruována ostatně tak, že možnosti opatřit si vlastními prostředky kopie dotčených dokumentů se stěžovateli (byť s vyššími náklady) dostalo; rozhodné totiž je, že mu v tom vedlejším účastníkem nebylo bráněno (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 4. 2009 ve věci K. H. a další proti Slovensku, stížnost č. 32 881/04, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, částce 3/2009, pod č. 470). Stěžovatelova kritika poukazu krajského soudu na technologii "ofotografování" (nikoli "digitálního", jak uvádí v ústavní stížnosti) pak postrádá praktický dosah, a dále i proto, že se jí nezpochybňuje možnost použití technologií jiných, dobově již dostupných (přenosná kopírka, skener apod.).
Ústavní soud tedy neshledal, že by v působení jednajících soudů (jmenovitě soudu krajského) byl zahrnut prvek excesivního porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohl mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stojí za zaznamenání, že v jiných (srovnatelných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usneseních
sp. zn. II. ÚS 2538/09
,
III. ÚS 160/10
,
III. ÚS 170/10
a
III. ÚS 173/10
), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení
sp. zn. I. ÚS 1023/08
) jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu