Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3086/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.3086.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming civil court violated fundamental rights regarding property ownership. The appeal is rejected as clearly unfounded. The court found no violation of fundamental rights. The court ruled the appeal was clearly unfounded. The court dismissed the appeal as clearly unfounded. The court rejected the appeal as clearly unfounded.

Numero d'incarto IV.ÚS 3086/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by four women against lower court rulings denying their property ownership claims. The complainants argued that the courts violated their fundamental rights and constitutional principles by rejecting their claims without establishing a title of acquisition. The court determined the complaints were clearly unfounded because the lower courts correctly applied the law and did not infringe upon the complainants' protected rights or freedoms.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic has no power to review the substantive correctness of civil court decisions and may only examine compliance with constitutional principles, dismissing complaints as clearly unfounded when no fundamental rights were violated.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction fundamental rights violation civil court review property ownership claim clearly unfounded appeal constitutional complaint dismissal substantive correctness review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelek: E. Z. K., M. W., M. Z. W. a K. R. R., všechny zastoupeny Mgr. Markem Urbišem, advokátem v Opavě, Partyzánská 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 897/2011-197 ze dne 24. 5. 2011 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 897/2011 ze dne 20. 7. 2011, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 285/2010-162 (zjevně správně č. j. 56 Co 385/2010-162) ze dne 9. 9. 2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 12C 95/2007-116 ze dne 18. 3. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. 10. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované zejména článkem 2, článkem 11 a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelky domáhaly určení, že jsou vlastnicemi v žalobě jmenovaných nemovitostí (pozemků, resp. jejich podílů). Jejich žaloba však byla zamítnuta, neboť stěžovatelky nedoložily nabývací titul k těmto pozemkům (a to ani v rámci právního nástupnictví). Nadto soudy ve svých rozhodnutích upozornily, s ohledem na předmět projednávané věci, na limity žaloby na určení ve vztahu k restitučním nárokům.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelek se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelek nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelek jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na zjištěný skutkový stav (to zejména - srov. str. 13 a 14 nalézacího rozhodnutí), tak na procesní postup stěžovatelek v řízení (žaloba na určení a její aplikovatelnost v restitučním řízení). K tomu lze snad jen poznamenat, že Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelky činily úkony týkající se předmětných pozemků v době nesvobody, kdy nejenže se nemohly vzepřít požadavkům státní moci, ale dokonce byly omezeny i v dispozici s takovými prostředky, které by mohly vést k nahlížení na právě projednávaný případ v úplně jiném světle. Ovšem jak již Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, společenská realita nově vznikající České republiky (resp. jejich právních předchůdců), jako demokratického právního státu, umožňovala napravit jen některé křivdy z doby nesvobody, a to právě při dodržení předem daných formálních podmínek.

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelek daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu