Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3669/11 ECLI:CZ:US:2012:3.US.3669.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding child support amount as no constitutional violation occurred.

Numero d'incarto III.ÚS 3669/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a father against the lower courts' determination of child support payments. The father argued that the courts failed to provide a precise calculation and ignored his other financial obligations, claiming the decision exceeded legal limits. The court ruled that the Constitutional Court does not act as a super-review instance and that the lower courts' assessment of the father's assets and the child's needs was within their reasonable discretion under family law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 36 Listiny základních práv a svobod: The Constitutional Court does not review factual findings or discretionary assessments of child support amounts unless they constitute a clear factual error or logical excess, as the lower courts possess a broad interpretive space within statutory limits.

Parole chiave

Generato dall'IA
child support determination Constitutional Court jurisdiction discretionary assessment factual error threshold reasonable justification family law standards constitutional complaint dismissal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl.
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
§ 96 odst. 1 zákona o rodině
Uzavřel proto, že určené výživné v částce 3 600 Kč odpovídá potřebám dítěte, hospodářské situaci jeho matky, jakož i kritériím § 96 odst. 1 zákona o rodině, neboť zohledňuje možnosti a schopnosti otce platit výživné v této částce.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného Mgr. Markem Andráškem, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 13 Co 423/2010-109, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 3. 2010, č. j. 14 Nc 1132/2009-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně (zde ve výroku II), vydaná v řízení o výživném pro nezletilé dítě.

Rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 13 Co 423/2010-109, Krajský soud v Ústí nad Labem 1/ potvrdil výrok II rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 3. 2010, č. j. 14 Nc 1132/2009-64, kterým bylo stěžovateli uloženo plnit na výživném pro nezletilého A. H. počínaje 17. 6. 2008 částku 3 600 Kč, a 2/ zrušil tento rozsudek ve výrocích III a IV, kterými bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení.

Co do výživného pro nezletilého A. (výrok II) odvolací soud po posouzení majetkových poměrů stěžovatele (a po doplnění dokazování) přisvědčil soudu prvního stupně, že nelze vycházet jen z tzv. "čistého příjmu z podnikání", ale že stěžovatelovy "poměry" je třeba vnímat v širším majetkovém kontextu, včetně důsledků toho, že v dubnu 2009 převedl do vlastnictví manželky dům a pozemky, jež tvořily předtím jeho výlučné vlastnictví. Uzavřel proto, že určené výživné v částce 3 600 Kč odpovídá potřebám dítěte, hospodářské situaci jeho matky, jakož i kritériím § 96 odst. 1 zákona o rodině, neboť zohledňuje možnosti a schopnosti otce platit výživné v této částce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že úvaha soudů o výši výživného je "naprosto nepřezkoumatelná", a shledává potřebným, aby soudy v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily přesný výpočet či alespoň postup, jakým ke konkrétní výši výživného dospěly. Obecným soudům - konkrétně - vytýká, že "naprosto vybočily z mezí zákonných kritérií pro stanovení výživného", když jimi stanovená výše výživného nezohledňuje jeho další vyživovací povinnosti k dvěma nezletilým dětem, a neodpovídá ani obdobným typovým případům, jež našly své zobecnění v "Doporučující tabulce Ministerstva spravedlnosti pro stanovení výživného". I když si je vědom, že touto tabulkou není soud nikterak vázán, mělo by být bráno v úvahu i jeho legitimní očekávání, že výživné bude stanoveno v odpovídající výši a případný rozdíl odůvodněn, což se však nestalo. Za nedostatečné má stěžovatel odůvodnění napadených rozhodnutí i v té části, v níž se soudy zabývaly jeho majetkovými poměry "v širších souvislostech", když zejména hodnota převáděného majetku "zůstala v rovině tajemství", a neúplně odůvodněné je taktéž hodnocení příjmů dosahovaných z podnikání ve vazbě na charakter jeho podniku; přitom podle jeho názoru tyto skutečnosti je nutno chápat v jejich vzájemných souvislostech a nikoliv izolovaně.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele i matky nezletilého A. vycházejí ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje, respektive rozporuje váhu, kterou jim soudy - zejména ve vztahu k jeho ostatním majetkovým poměrům - přičítaly.

Právě rozhodné ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 528/99

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor (determinující i obsah a rozsah odůvodnění přijatých závěrů), omezený v kontextu ústavněprávního přezkumu až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 31/06

); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel).

Lze proto již jen dodat, že argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje toliko k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkový a právní závěr soudů o jeho schopnosti platit výživné, nadto v určité výši, a to s ohledem na jeho ostatní majetkové poměry (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) včetně důsledků zjištění, že se zbavil části svého majetku (nemovitostí), a na tomto základě dospěl k jinému, pro něj příznivějšímu závěru o výši jeho vyživovací povinnosti. Jak bylo již řečeno, Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům; právě k tomu jej ale stěžovatel uplatněnou argumentací vyzývá.

Rozhodné totiž je, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle" či trpí nedostatkem rozumného odůvodnění.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu