Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of constitutional level arguments.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by P. Č. against a district court judgment ordering him to pay damages and litigation costs. The applicant argued violations of fair trial rights, including ineffective participation and improper service of documents, but the court found these claims lacked constitutional significance. The court ruled the complaint was obviously unfounded because it primarily addressed sub-constitutional errors in a one-instance proceeding without challenging the decision's constitutionality.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if it does not reach the constitutional level and merely requests a review of sub-constitutional errors.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 3. 2011 ve věci sp. zn. 6 Ec 408/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1.012,- Kč s příslušenstvím; současně jej zavázal k úhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá v souvislosti s napadeným rozsudkem celou řadu pochybení, jejichž celkový výčet není na tomto místě nutno detailně rekapitulovat (pouze pro ilustraci je možno uvést např. stěžovatelovu námitku č. 16: „Je lživé rozhodnutí doručujícího orgánu o tom, že písemnost byla připravena k vyzvednutí na poště v místě, kde je stěžovatel osobou neznámého pobytu“); většina těchto námitek směřuje k tvrzeným pochybením při doručování, zbývající potom zpochybňují korektnost nalézacím soudem prováděného dokazování, respektive správnost z něj odvozených skutkových závěrů. Nadto poukazuje stěžovatel na porušení ustanovení § 115 občanského soudního řádu, čímž mělo být konsekventně porušeno jeho právo být slyšen a efektivně vystupovat v soudním řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Návrhy „zjevně neopodstatněné“ představují návrhy, o jejichž „nepřijatelnosti“ je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí nalézacího soudu v tzv. bagatelní věci, u níž zákonodárce vyloučil použitelnost řádného opravného prostředku, tedy odvolání. Stěžovatel tudíž podává ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v ex lege jedno-instančním řízení, přičemž ale argumentačně – převážně – setrvává na rovině práva podústavního. Jeho podání je tak třeba považovat bez dalšího za zjevně neopodstatněné, neboť se u soudního orgánu ochrany ústavnosti domáhá ve své podstatně toliko běžného instančního přezkumu, k němuž nejsou obecné soudy povolány, a tím méně (argumentem a minori ad maius) k němu může být povolán Ústavní soud.
Namítá-li přitom stěžovatel porušení práva být slyšen a vystupovat efektivně před nalézacím soudem, jeví se toto tvrzením bez dalšího nepřípadným, je-li v odůvodnění napadeného rozsudku – a stěžovatel s tím v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje – uvedeno, že se stěžovatel k jednání nařízenému na den 22. 3. 2011 „omluvil a vyslovil souhlas s tím, aby soud věc projednal v jeho nepřítomnosti“.
Pouze nad rámec je nutno vyjádřit pochybnosti, zda byl v posuzované věci naplněn smysl a účel ustanovení zákona o Ústavním soudu, jež stanovují povinné právní zastoupení stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel si sice formálně zajistil zastoupení advokátem z řad České advokátní komory, z obsahu posuzované ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že zmocněný advokát pouze použil stěžovatelem připravený text stížnosti. Je tedy zjevné, že stěžovatel je advokátem – alespoň ve fázi „sepsání“ ústavní stížnosti – zastoupen jen pro forma, mohla by proto být odmítnuta projednávaná ústavní stížnost i pro její vady ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 ve věci
sp. zn. II. ÚS 3350/10
– usnesení v jiné stěžovatelově věci).
Ústavní soud proto shledal stěžovatelovu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez jednání odmítl. Odmítnut musel být i stěžovatelův návrh na „přiznání náhrady všech nákladů řízení“, neboť k takovému výroku není Ústavní soud příslušný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; měl-li přitom stěžovatel v úmyslu požádat o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, potom k takovému postupu není z povahy věci u odmítnuté ústavní stížnosti prostor; vyloučen je tím pádem i postup dle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu