Constitutional Court dismisses complaint regarding court costs allocation as a trivial matter not reaching fundamental rights threshold.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Bazcom, a.s., challenging a district court's decision on litigation costs. The complainant argued that the court exercised extreme discretion by denying full reimbursement for legal representation fees in a minor fare dispute. The court ruled that such cost allocation decisions are generally within the domain of ordinary courts and do not constitute a violation of fundamental rights unless there is extreme arbitrariness, which was absent here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Decisions on litigation costs are generally not subject to constitutional review as they rarely reach the intensity required to violate fundamental rights, except in cases of extreme arbitrariness.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Bazcom, a. s., se sídlem náměstí Míru 820/9, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem náměstí Míru 820/9, 120 53 Praha 2, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2011 č. j. 7 EC 332/2010-31, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2011, napadá rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2011 č. j. 7 EC 332/2010-31 ve výroku o nákladech řízení pro údajné porušení čl. 26, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ze skutečnosti, že proti výše označenému rozsudku není podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání přípustné, neboť jde o tzv. bagatelní věc, dovozuje stěžovatelka přípustnost předmětné ústavní stížnosti. Podle jejího názoru ze strany okresního soudu došlo v případě aplikace příslušných zákonných ustanovení občanského soudního řádu k "extrémní" libovůli, která je v rozporu s principem spravedlnosti, čímž údajně došlo i k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
V další části podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem okresního soudu, že v předmětné věci ze strany stěžovatelky nešlo o účelně vynaložené náklady, přičemž na podporu svého oponentního názoru poukazuje na soudní judikaturu i na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že u subjektu soukromého práva by mělo vždy platit, že náklady právního zastoupení jsou nákladem účelným k uplatňování práva.
II. Jak se zjišťuje z připojeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 EC 332/2010-31, stěžovatelka (dříve v procesním postavení žalobkyně) se po žalovaném V. Š. domáhala zaplacení částky 1 015,- Kč s příslušenstvím za jízdu ve voze městské hromadné dopravy Dopravního podniku města Ústí nad Labem, a. s. bez platné jízdenky v roce 2009. Žalovaná částka představuje jízdné s přirážkou. Pohledávku za žalovaným postoupil Dopravní podnik města Ústí nad Labem stěžovatelce na základě smlouvy o postoupení pohledávek v roce 2009. Protože žalovaný žalovanou částku nezaplatil a okresní soud shledal žalobu stěžovatelky důvodnou, vyhověl jí.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jediným účelně vynaloženým nákladem stěžovatelky v předmětném řízení je podle názoru soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, jehož úhrada byla stěžovatelce napadeným rozsudkem přiznána. Náhradu nákladů spojených se zastoupením stěžovatelky advokátem soud stěžovatelce nepřiznal, neboť podle jeho názoru nejde o účelně vynaložené náklady řízení.
III. Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např.
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
sp. zn. II. ÚS 130/98
,
sp. zn. I. ÚS 30/02
,
sp. zn. IV. ÚS 303/02
,
sp. zn. III. ÚS 255/05
, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť jde o problematiku ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružnou.
Je vhodné rovněž připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.
sp. zn. I. ÚS 457/05
). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.
sp. zn. III. ÚS 224/98
,
sp. zn. II. ÚS 598/2000
,
sp. zn. III. ÚS 727/2000
,
sp. zn. III. ÚS 619/2000
,
sp. zn. I. ÚS 633/05
). O takové extrémní vybočení v projednávané věci však nejde.
V posuzované věci je zřejmé, že se obecný soud danou věcí, a to zejména pokud jde o ústavní stížností napadený výrok o nákladech řízení, podrobně zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě rozvedl důvody, zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatelky, pro které lze i v této věci použít závěry, formulované Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 23. 11. 2010
sp. zn. III. ÚS 2984/09
.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jak již uvedl ve svém rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 3259/11
ve věci srovnatelné s věcí nyní posuzovanou, reaguje v něm soud na stav vzniklý množstvím stěžovatelkou hromadně podávaných žalob ve srovnatelných, skutkově a právně vesměs velmi jednoduchých věcech.
Rozhodnutí okresního soudu, napadené předmětnou ústavní stížností, neobsahuje prvky libovůle. Nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce v plné výši, které je odůvodněno jejich nepotřebností, resp. za soudem popsaného stavu nadbytečností a tedy neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., je soudem řádně odůvodněno, přičemž je důvodně poukazováno mimo jiné i na nikoliv odbornou, nýbrž svou povahou jen "administrativní" činnost zvoleného advokáta v předmětné věci. Závěr, vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení, považuje tak Ústavní soud za akceptovatelný. Zásah do ústavních práv a svobod stěžovatelky zjištěn nebyl.
Ze všech výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu