Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1359/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.1359.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court rejects disqualification claim against judge based on past disqualifications and current statements.

Numero d'incarto III.ÚS 1359/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's request to disqualify Judge Jan Musil from the case III.ÚS 1359/11. The petitioner argued that Musil's past disqualifications in similar cases and his agreement with past defamatory statements created objective grounds for bias. The court held that no new objective circumstances exist to justify disqualification, noting the judge's voluntary disclosure of past political membership and lack of personal relationship with the petitioner.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb.; The court must determine if objective circumstances exist to raise reasonable doubts about a judge's impartiality, rather than relying solely on subjective perceptions or past similar situations.

Parole chiave

Generato dall'IA
judicial disqualification objective grounds impartiality doubts Constitutional Court bias assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Jiří Mucha, který rozhoduje ve III.
§ 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl.
čl. 82 odst. 1 Ústavy
Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který v posuzované věci předložen nebyl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně čtvrtého senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele P. C., právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Jakubcem, Ueltzhöffer Balada, Klimentská 10, Praha 1, o námitce podjatosti, takto:

Soudce Jan Musil není z projednávání a rozhodování věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 1359/11

vyloučen.

Odůvodnění:

I. Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Jiří Mucha, který rozhoduje ve III. senátě společně s Janem Musilem a Vladimírem Kůrkou.

II. Dne 2. 6. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, v němž uvádí, že soudce Jan Musil by měl být vyloučen z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti, jelikož jej stěžovatel považuje vůči své osobě za podjatého. Důvodem je pak především ta skutečnost, že v minulosti byl jmenovaný soudce na základě vlastního návrhu, a to usnesením Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 259/05

ze dne 19. 10. 2005 a usnesením Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 636/06

ze dne 18. 9. 2006, vyloučen z projednávání a rozhodnutí o dvou jiných ústavních stížnostech stěžovatele. V obou případech odůvodnil Ústavní soud vyloučení soudce Jana Musila tím, že výroky stěžovatele o soudci Janu Musilovi jsou způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť by mohly vzbudit antipatie vůči stěžovateli.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v mezidobí nijak nezměnil své názory ani postoj vůči osobě Jana Musila, nadále s nimi v plném rozsahu souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje, je dle jeho názoru nepochybné, že vzhledem k poměru soudce Jana Musila k osobě stěžovatele, lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Přípisem ze dne 19. 12. 2011 se k námitce podjatosti vyjádřil soudce Ústavního soudu Jan Musil, který uvedl, že k samotnému předmětu ústavní stížnosti, ke stěžovateli a ani k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý. Současně uvedl, že ve věcech P. C., vedených u Ústavního soudu pod

sp. zn. III. ÚS 259/05

,

III. ÚS 636/06

,

III. ÚS 718/06

,

III. ÚS 1150/10

,

III. ÚS 1405/10

,

III. ÚS 2129/10

a

III. ÚS 3268/10

, připustil ve svých vyjádřeních možnost, že mohla vzniknout pochybnost o jeho podjatosti, a to s ohledem na hrubě urážlivou formu stěžovatelových námitek. V právě projednávané věci je situace jiná snad jen v tom, že stěžovatel ve své námitce podjatosti urážlivé výroky explicite neformuluje, nicméně sděluje, že se svými dřívějšími výroky... nadále v plném rozsahu souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje. Závěrem pak poukázal Jan Musil na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2011 ve věci III. ÚS 3268/10, v němž bylo při stejném skutkovém základě rozhodnuto o jeho případné podjatosti jinak, než ve výše uvedených případech.

III. Čtvrtý senát Ústavního soudu se v minulosti k otázce podjatosti soudce Jana Musila ve vztahu k již vyřčeným výrokům P. C. vyjádřil ve svém usnesení ze dne 10. 1. 2011

sp. zn. III. ÚS 3268/10

, přičemž, pokud nedojde ke směně okolností, nemá důvod své závěry měnit. V uvedeném usnesení čtvrtý senát mimo jiné uvedl, že dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dle odst. 2 téhož ustanovení je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Dne 15. listopadu 2010 vydal Ústavní soud nález

sp. zn. I. ÚS 517/10

(in http://nalus.usoud.cz), ve kterém podrobně rozvedl otázku možné podjatosti soudce z hlediska jeho bývalého členství v KSČ. V této souvislosti Ústavní soud konkrétně v bodu 124 uvedl: "Je pouze nezbytné vyhnout se nepodloženým útokům proti soudní moci" (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ze dne 20. července 2004 č. 49418/99 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR). ESLP rovněž judikoval, že při realizaci svobody projevu "...je nutné vzít v potaz zvláštní úlohu soudní moci ve společnosti. Jako ochránkyně spravedlnosti, jež představuje zásadní hodnotu právního státu, musí soudní moc požívat důvěry veřejnosti, pokud má být v plnění svých úkolů úspěšná. Může se tudíž jevit jako nezbytné chránit tuto důvěru před destruktivními útoky, které jsou zjevně neopodstatněné, zejména s ohledem na skutečnost, že kritizovaní soudci mají povinnost zachovávat zdrženlivost, která jim brání reagovat." (srov. rozsudek ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. dubna 1995, stížnost č. 15974/90, bod 34.). "Je nutné vystříhat se projevům zásadně, v samém základě zpochybňujícím kompetenci soudního orgánu konat své funkce" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 41/2008, dostupný na www.nssoud.cz). V již zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ESLP také uvedl, že: "Pro práci soudů jako garantů spravedlnosti v právním státě je však nezbytné, aby požívaly veřejnou důvěru. Mají být tedy proto chráněny před neopodstatněnými útoky i vzhledem k tomu, že soudci podléhají povinnosti mlčenlivosti, která jim brání na útoky reagovat".

Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu.

Subjektivní náhled soudce Jana Musila nevyloučil vznik pocitu antipatie vůči stěžovateli, na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel zcela mechanicky opakovaně namítl podjatost konkrétního soudce Ústavního soudu s odkazem na výroky, které o něm on sám přednesl. Stěžovatel tak předpokládá, že Ústavní soud bez dalšího každého soudce, o kterém stěžovatel učiní výroky obdobného charakteru, vyloučí z projednávání a rozhodování věci již jen kvůli učiněným výrokům. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který v posuzované věci předložen nebyl. Osobní vztah soudce ke stěžovateli pak dán není, a ani stěžovatel to netvrdí.

Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodujícím prvkem je to, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. března 2001 D. N. proti Švýcarsku č. 27154/95, in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR]. Za objektivní přitom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2010

sp. zn. I. ÚS 370/04

(N159/35 SbNU 181)]. Ústavní soud neshledal zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce Jana Musila. Lze konstatovat, že výtky stěžovatele ani z objektivního úhlu pohledu nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti a proto není možné říci, že by případné obavy stěžovatele z podjatosti soudce mohly být považovány za objektivně odůvodněné.

Čtvrtý senát vzal v úvahu výše uvedené závěry a konstatuje, že s ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu a ESLP nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné kvalifikované okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Jana Musila. Uvedené zvýrazňuje i fakt, že v návaznosti na nález

sp. zn. I. ÚS 517/10

soudce Jan Musil (stejně jako ostatní soudci Ústavního soudu) dobrovolně zveřejnil existenci svého členství v KSČ v letech 1960 - 1969 (kdy z této politické strany na vlastní žádost vystoupil). Jmenovaný soudce nemá k věci ani ke stěžovateli z hlediska ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatele nemohou být ve smyslu uvedeného ustanovení důvodem pro vyloučení soudce.

Z výše uvedených důvodů čtvrtý senát Ústavního soudu návrh stěžovatele na vyloučení soudce Jana Musila z projednávání a rozhodování ve věci

sp. zn. III. ÚS 1359/11

zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2011

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu