Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 3543/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.3543.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding conviction for loan fraud based on alleged lack of intent.

Numero d'incarto I.ÚS 3543/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against his conviction for loan fraud. The applicant argued that he lacked criminal intent because he did not realize his signatures constituted a loan agreement, claiming he was unaware of the documents' significance. The court found no violation of fundamental rights, noting that a twenty-year-old is fully capable of understanding the legal effects of signing such documents and that the prosecution does not require actual financial gain for the crime to be complete.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon; Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Ústavní stížnost musí být zjevně neopodstatněná, pokud obecné soudy ústavně přijatelně zjistily skutkový stav a aplikovaly přiléhavou právní normu bez pochybení.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal loan fraud conviction criminal intent requirement fundamental rights protection fair trial standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 250b odst. 1 a 3 trestního zákona

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 6 Tdo 868/2011, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 14 To 343/2010 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 2 T 159/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 250b odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TZ"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku a uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené částku ve výši 106.112,-Kč. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů odmítnuto.

Stěžovatel uvedl, že předmětný skutkový stav měl být právně hodnocen jako negativní skutkový omyl vylučující úmyslné zavinění, když si neuvědomoval, že vlastně sjednává také úvěrovou smlouvu tím, že podepisuje listiny, které mu byly předkládány. Čestné prohlášení o svém zaměstnání a výši mzdy podepsal jednak tak, že je nečetl, ale hlavně nevěděl, že jde o jeden z nejdůležitějších dokladů pro poskytnutí úvěru. Všechny listiny podepisoval bez vědomí toho, že naplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, totiž že sjednává úvěrovou smlouvu. Neměl tak v úmyslu vylákat od banky úvěrové prostředky a navíc tyto prostředky sám také nedostal, nedostal za ně ani žádnou protihodnotu, ani jej jinak nevyužil. Stěžovatel sám o úvěr nepožádal předem ani dodatečně, ani způsobem stanoveným ve všeobecných smluvních podmínkách a ve svých 20 letech nebyl schopen se dobře ve vzniklé situaci zorientovat. Dle názoru stěžovatele soud I. stupně i odvolací soud postupovaly zcela formálně až formalisticky; svá nesprávná rozhodnutí však "skryly" pod nijak nekonkrétní nepřesvědčivá odůvodnění, která po formální stránce odpovídají zákonným ustanovením. Neodpovídají však hledisku spravedlnosti, které je deklarováno v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") a Listině v podobě zaručení práva na soudní ochranu.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn. III. ÚS 321/03

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy kvalifikovaly jednání stěžovatele ve smyslu ust. § 250b odst. 1 a 3 TZ jako úvěrový podvod. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavněprávně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, rozhodnutí obecných soudů jsou pečlivě vyargumentována a přesvědčivě odpovídají na všechny námitky stěžovatele. Konstrukci o negativním skutkovém omylu, na niž stěžovatel staví své námitky, nelze přijmout, když dle názoru Ústavního soudu dvacetiletý člověk je plně schopen posoudit právní účinky podpisu úvěrové smlouvy a k tomu účelu vyhotovenému prohlášení o zaměstnání, přičemž stěžovatel neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že průběh věci nebyl s to pochopit. Uvádí-li stěžovatel, že předmětným jednáním nezískal žádný majetkový prospěch, je třeba uvést, že pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu se vlastní majetkové obohacení nevyžaduje, když postačí uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje či jeho zamlčení tak, jako v jeho případě, kdy stěžovatel při sjednávání úvěrové smlouvy výslovně uvedl nepravdivý údaj o svém zaměstnání, který je nepochybně klíčový pro možnost získání úvěru. Tvrzení stěžovatele o tom, že předmětné listiny při jejich podpisu nečetl, považuje Ústavní soud za účelové, když stěžovatel jednak protichůdně tvrdí, že si ne zcela uvědomoval, že podpisem předkládaných listin sjednává úvěrovou smlouvu a jednak proto, že skutková věta obsahuje zjištění, že stěžovatel uhradil pouze 8 splátek, přičemž stěžovatel nikterak tato skutková zjištění nenapadá a zároveň nevysvětluje, proč hradil úvěr (pozn. výše jedné splátky byla 5.486,-Kč), o kterém nevěděl.

Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2011

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu