Constitutional Court dismisses complaint against civil court using lawyer fee schedule instead of fixed regulation for costs.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Solidní Finance against a Brno City Court ruling on litigation costs. The lower court applied the lawyer fee schedule rather than the fixed regulation, citing the case's complexity and the specific nature of the legal services provided. The Court held that the statutory provision explicitly allows judges to use the fee schedule when justified, and the lower court properly explained its reasoning without arbitrary discretion.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 151 odst. 2 o. s. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court ruled that a civil court may lawfully determine lawyer fees based on the fee schedule rather than a fixed regulation when specific case circumstances justify it, provided the decision is properly reasoned.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a. s., IČ 29235871, se sídlem v Brně, Špitálka 8, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011, č. j. 54 C 78/2011-11, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalované zaplatit jí částku 1.022 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i nahradit jí náklady řízení v částce 2.400 Kč (výrok II.). Při určení výše nákladů řízení soud postupoval podle § 151 odst. 2 o. s. ř., který mu umožňuje, aby odměnu advokáta stanovil podle advokátního tarifu, odůvodňují-li to okolnosti případu, a nikoliv paušální částkou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Specifické okolnosti soud spatřoval ve výši punkta, kdy samotná odměna dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. by činila více než jeho čtyřnásobek, dále skutkové jednoduchosti případu a faktu, že advokát učinil pouze dva úkony právní služby nevyžadující větších nároků na odborné znalosti a vynaložený čas. Kumulace těchto faktorů dle soudu determinovala zvláštní postavení stěžovatelky z hlediska jejího nároku na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí ústavní stížností; ačkoliv petitem se domáhala zrušení celého rozsudku, z odůvodnění je zřejmé, že nesouhlasí pouze s nákladovým výrokem (ostatně ve věci samé jí bylo vyhověno). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z advokátního tarifu, a nikoliv z vyhlášky č. 484/2000 Sb., čímž měl porušit princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka uznává, že § 151 odst. 2 o. s. ř. sice připouští aplikaci advokátního tarifu, avšak od 1. 1. 2001 rozhodovaly soudy pouze podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., čímž vzniklo obecné povědomí, které se stalo stabilním a očekávatelným. Městský soud rozhodl "naprosto odlišně od léta zažité praxe"; samotná snadnost sporu přitom dle stěžovatele nemůže být určující.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice nákladů civilního řízení se Ústavní soud vyjadřoval mnohokráte v minulosti. V řadě svých rozhodnutí konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 624/06
, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
Žádné takové pochybení však v souzené věci Ústavní soud neshledal. Ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. explicitně připouští, aby soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměnu advokáta neurčoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy nikoliv v paušální výši, nýbrž v závislosti na množství úkonů právní služby. Městský soud této výjimky využil a - což je z hlediska ústavního přezkumu podstatné - postup podle této výjimky v odůvodnění rozsudku řádně vysvětlil. Argumentaci stěžovatelky, založenou na nedoloženém (a nesprávném) tvrzení, že se podle zmíněné výjimky nikdy v praxi nepostupovalo, čímž mělo údajně být založeno obecné přesvědčení o výlučné aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze akceptovat, neboť její přijetí by v podstatně v rozporu s výslovným zněním zákona zcela vylučovalo použití advokátního tarifu při určení výše odměny za zastupování.
Využil-li tedy obecný soud možnosti, kterou mu dává výslovně zákon, a svůj postup náležitě odůvodnil, nelze v tom spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Budiž doplněno, že stejný závěr učinil Ústavní soud též v případě dalších stěžovatelčiných návrhů opírajících se o tutéž argumentaci (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 3106/11
či
sp. zn. IV. ÚS 3252/11
, dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu