Constitutional Court dismisses complaint; lower courts correctly applied good morals and eviction law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against eviction proceedings. The tenant argued that the landlord's actions violated good morals and fair process rights, claiming the landlord failed to provide alternative housing. The Court found that the lower courts correctly interpreted the law, noting the tenant's duty to pay rent and the landlord's right to evict upon non-payment. Consequently, the Court determined no constitutional violation occurred and dismissed the complaint as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Soudy ústavně konformně interpretují normy týkající se vyklizení a dobrých mravů, pokud posuzují povinnosti nájemce a právo vlastníka na ochranu vlastnictví bez porušení základních práv.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. F., zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. Října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2011 č. j. 11 Co 126/2011-86 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 12. 2010 č. j. 12 C 148/2010-59, takto
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal s jejím tvrzením o výkonu práva vedlejšího účastníka směřujícího k vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými mravy. Má za to, že okolnost, že nebylo zahájeno řízení o určení neplatnosti předmětné výpovědi, nezakládá překážku soudu, aby jednání vedlejšího účastníka nemohlo být posuzováno z hlediska dobrých mravů. V další části ústavní stížnosti definuje dobré mravy v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 249/97
a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1113/2009. Je přesvědčena, že jednání žalobce směřující k vyklizení předmětného bytu stěžovatelkou, resp. jejím otcem s početnou rodinou, je v rozporu s dobrými mravy a znovu vysvětluje, proč nebyl její otec coby podnájemník schopen dlužné nájemné včas hradit. Poukazuje též na to, že v době, kdy nabyla byt do užívání, byl tento neobyvatelný a žalobce pro jeho obyvatelnost nic neudělal, takže otec stěžovatelky musel předmětný byt opravit. Stěžovatelka, která měla velký zájem na tom, aby otec mohl v bytě dále bydlet, v průběhu řízení navrhovala žalobci smírné vyřešení sporu, když by v plné výši uhradila náhradu nákladů řízení, avšak bez patřičné odezvy. S ohledem na skutečnosti, kdy se souhrou nešťastných náhod dostal otec stěžovatelky z důvodu blokace svého bankovního účtu po dobu pobytu v Anglii do prodlení s úhradou nájemného a tento dluh se snažil po svém návratu hradit alespoň ve splátkách (když byl v tíživé finanční situaci), má tedy stěžovatelka za to, že jednání žalobce směřující k vyklizení je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka dále namítá, že v souvislosti s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení jsou na její straně dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., s čímž se obecné soudy nevypořádaly. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje i v tom, že před podáním žaloby nedošlo k naplnění všech předpokladů, pro které by měla byt vyklidit, protože jí nebylo nabídnuto bytové přístřeší.
Z obsahu napadených rozsudků bylo zjištěno, že soud prvního stupně uložil výrokem I. stěžovatelce povinnost vyklidit byt č. 4 v domě čp. 1116 na ulici E. v K. do 15 dnů od zajištění přístřeší. Výrokem II. rozhodl o její povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení. K odvolání stěžovatelky soud druhého stupně rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není tak běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, soudy vyšly ze skutkového zjištění, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla dne 15. 9. 2008 uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem bytu blíže specifikovaného ve výroku o vyklizení, sjednaný na dobu neurčitou. Stěžovatelka následně na základě podnájemní smlouvy tento byt poskytla svému otci V. G. a jeho rodině. Protože stěžovatelka neplatila řádně a včas nájemné a plnění poskytovaná s užíváním bytu a vznikl jí tak dluh ve výši 20.882,- Kč, dal jí žalobce výpověď z nájmu podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) o. z. Výpověď, která obsahovala všechny zákonné náležitosti, se dostala do sféry dispozice stěžovatelky, čímž nastaly její účinky. Pokud na základě těchto zjištění dospěly soudy k závěru, že uplynutím výpovědní lhůty dnem 31. 3. 2010 došlo k zániku nájmu podle § 710 o. z., od 1. 4. 2010 stěžovatelka užívá byt bez právního důvodu a žalobce se tak v souladu s § 126 o. z. oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení z bytu, z ústavního hlediska nelze těmto závěrům cokoli vytknout.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy v prvé řadě namítala, že nenastaly objektivní podmínky pro naplnění bezvadnosti hmotněprávního úkonu ze strany žalobce, neboť výpověď z nájmu bytu jí nebyla řádně doručena, obecné soudy zaměřily dokazování ke zjištění, zda se žalobcem daná výpověď dostala do dispoziční sféry stěžovatelky. V ústavní stížnosti však stěžovatelka výhradně namítá, že výpověď, resp. vyklizení je v rozporu s dobrými mravy, přičemž tvrdí, že se soudy, a zvláště soud odvolací s touto její námitkou řádně nevypořádaly.
Ústavní soud nehodlá polemizovat s názorem odvolacího soudu, vysloveným v odůvodnění jeho rozsudku, že se nemůže zabývat otázkou, zda výpověď má všechny náležitosti požadované zákonem, či zda neodporuje dobrým mravům, neboť takové otázky by především řešil soud v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Stěžovatelka ovšem, přes poučení, kterého se jí dostalo v písemném vyhotovení výpovědi, příslušnou žalobu nepodala. Stran samotného výkonu práva směřujícího k vyklizení, který je dle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, je z hlediska ústavnosti rozhodující, že tuto otázku posoudil již soud prvního stupně, přičemž odvolací soud neměl k jeho závěrům žádné výhrady. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že se dostatečně zabýval stěžovatelkou vznesenými důvody, pro které mělo být vyklizení v rozporu s dobrými mravy. Jeho v tomto směru vyslovené závěry Ústavní soud nepovažuje za projev svévole, vybočující ze zásad zakotvených v hlavě páté Listiny. Případná ujednání mezi stěžovatelkou a jejími podnájemníky nemohou mít žádný vliv na její základní povinnosti coby nájemce, k nimž se zavázala v nájemní smlouvě. Její povinností bylo, aby řádně platila nájemné, v krajním případě, poté, co zjistila, že nájemné není podnájemníky placeno, aby dluh neprodleně uhradila. Pokud tak neučinila a naopak vyčkávala, až podnájemník dlužnou částku "naspoří", musela být srozuměna s tím, že se pronajímatel může zachovat způsobem, upraveným v ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) o. z. a následně se domáhat ochrany svého vlastnického práva dle ustanovení § 126 o. z. Nezodpovědný přístup stěžovatelky k povinnostem nájemce, kdy věděla, že její otec s rodinou odjíždí na neurčitou dobu do Anglie, a přitom nezajistila placení nájemného, nemůže být při posuzování, zda je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, hodnocen v její prospěch, stejně jako poukaz na nedostatečné příjmy podnájemníků.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že se soudy při rozhodování o nákladech řízení nezabývaly důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř., tedy zejména skutečností, že v době podání žaloby nebylo pro stěžovatelku zajištěno přístřeší. S uvedenou námitkou se soudy obou stupňů vypořádaly, přičemž v tomto směru postačí odkázat na jejich přiléhavé odůvodnění. Za situace, kdy se stěžovatelka nehodlala z bytu vystěhovat dobrovolně poté, co jí zanikl nájem bytu, bylo předčasné, aby měl pro ni žalobce při podání žaloby na vyklizení připraveno přístřeší, které jí ve smyslu § 712 odst. 5 o. z. náleží. V takovém případě totiž soud v rozhodnutí o vyklizení sám uloží nájemci povinnost byt vyklidit ve lhůtě, odvíjející se od zajištění přístřeší, což se také v dané věci stalo. Stěžovatelce tak svědčí právo bydlení v předmětném bytě až do doby, kdy pro ni bude zajištěno přístřeší. Do té doby není povinna se z bytu vystěhovat a byt vyklidit.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Zásah do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny tedy zjištěn nebyl.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu