Constitutional Court dismissed constitutional complaint against court rulings on termination of employment contract validity.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Moore-Sitas against lower court decisions declaring a termination of employment agreement invalid. The company argued that the appellate court's reasoning was insufficient and failed to address key evidence regarding the signature's authenticity. The court ruled that general courts properly fulfilled their duty to justify decisions and that the Constitutional Court cannot re-evaluate factual findings or replace the lower courts' assessment of evidence.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not re-evaluate factual findings or replace the lower courts' assessment of evidence, and a decision is not unconstitutional merely because its reasoning is relatively brief if it is based on the conclusions reached by the higher court in the same proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti MOORE-SITAS, spol. s r. o., se sídlem v Průhonicích, Sadová 496, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, AK se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 čj. 23 Co 332/2007-326 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 4. 2007 čj. 8 C 1379/2004-145 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 4. 2011 se MOORE-SITAS, spol. s r. o., se sídlem v Průhonicích (dále jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o neplatnost skončení pracovního poměru.
II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 8 C 1379/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 7. 2007 nalézací soud určil, že dohoda o ukončení pracovního poměru ke dni 14. 2. 2004 mezi žalobcem a žalovanou je neplatná (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.)
Dne 18. 1. 2011 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") poté, co Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobce jeho dřívější rozsudek ze dne 25. 9. 2007 čj. 23 Co 332/2007-176 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, k odvolání žalobce i žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 7. 2007 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
III. V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka namítla "nedostatečné odůvodnění rozsudku, opomenutý důkaz, opomenuté námitky stěžovatele, příkrý rozpor skutkových zjištění a právních závěrů." Odvolacímu soudu vytkla, že odůvodnění jeho rozsudku je neobvykle stručné, velmi povrchní, postrádá jakoukoliv přesvědčivost a nezmiňuje se o opakovaném výslechu žalobce a nevypořádalo se s dalšími zjištěnými skutečnostmi.
V části IV. stěžovatelka shrnula, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňovalo požadavky § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., bylo nepřezkoumatelné, nevypořádalo se s celou řadou klíčových námitek a skutkových zjištění vyplynuvších z dokazování, svědecké výpovědi hodnotilo povrchně, nezohlednilo některé důkazy a skutková zjištění a jeho právní závěry byly v příkrém rozporu se zjištěnými skutečnostmi; obdobnými vadami trpělo i napadené rozhodnutí nalézacího soudu; připomenula též nález
sp. zn. I. ÚS 1561/08
.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. poukázal na zjištění znalce z oboru písmoznalectví, dle něhož podpis na dohodě o ukončení pracovního poměru nebyl pravým podpisem žalobce.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 7. 2009 obsahující poměrně jednoznačné vyjádření, pokud jde o předpoklady k tomu, že mezi účastníky došlo k uzavření konkludentní dohody o skončení pracovního poměru tak, jak se o to pokusil odvolací soud ve svém dřívějším rozhodnutí. Navíc dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že se odchýlil od závěrů nalézacího soudu, aniž by zopakoval důkazy výslechem žalobce a svědků. V novém řízení proto odvolací soud tyto důkazy zopakoval, avšak žalobce i svědci vypovídali víceméně shodně jako v řízení před nalézacím soudem, přičemž drobné (a pro věc samu bezvýznamné) rozpory a nepřesnosti lze přičíst především delšímu časovému odstupu od událostí, o nichž vypovídali. Tím prakticky nezbýval žádný prostor (i s ohledem na právní závěr dovolacího soudu) k nějakým zásadně odlišným závěrům oproti nalézacímu soudu. Za těchto okolností považoval odvolací soud za nadbytečné a pro rozhodnutí bezvýznamné opakovat v odůvodnění svého nového rozsudku správné závěry, k nimž dospěl již nalézací soud. Pokládal za postačující a pro strany dostatečně srozumitelné vyjádření, že ani dokazování provedené v odvolacím řízení nepřineslo poznatky, které by byly s to zvrátit správné závěry nalézacího soudu. Odvolací soud se nedomnívá, že by svým postupem v tomto řízení upřel stěžovatelce nějaké ústavně zaručené právo, zejména že by stručnost odůvodnění jeho rozhodnutí mohla vyvolat jeho nesrozumitelnost či nejasnost o tom, proč bylo rozhodnuto tak, jak bylo rozhodnuto.
Stěžovatelka v replice k vyjádřením nalézacího a odvolacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že nalézací soud neuvedl žádné nové skutečnosti či názory, na které by bylo zapotřebí reagovat jinak, než jak argumentoval v průběhu celého sporu a v ústavní stížnosti. S vyjádřením odvolacího soudu nesouhlasila a poukázala na komentářovou literaturu (Komentář k občanskému soudnímu řádu, 7. vydání, C.H.Beck, str. 726) ohledně hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem a nález
sp. zn. I. ÚS 336/2000
zabývající se otázkou tzv. souhrnného zjištění v odůvodnění rozhodnutí soudu, a uvedla, že v jejím případě nalézací i odvolací soud učinily v podstatě identické pochybení; poukázala dále na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 40/2002 a nález ze dne 12. 10. 1998
sp. zn. IV. ÚS 304/98
(Sb. n. u., sv. 12, str. 177).
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení, že nesprávným skutkovým a právním posouzením věci obecnými soudy, konkrétně otázky, zda došlo či nikoliv mezi žalobcem a žalovanou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo. Výklad a aplikace zákona, v projednávaném případě zákoníku práce, příslušel v prvé řadě obecným soudům. Ústavní soud také není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodoval vícekrát nalézací i odvolací soud a věc posoudil též Nejvyšší soud; obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nedostatečným odůvodněním soudních rozhodnutí
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění.
Ústavní soud připomíná, že hlava pátá (zejm. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ukládají obecným soudům povinnost efektivně přezkoumat argumenty a důkazní návrhy stran a provést jejich hodnocení ve vztahu k rozhodnutí, které má být přijato. Tato ustanovení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit; nelze je ovšem vykládat tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Každé rozhodnutí musí mít reálný základ seznatelný z odůvodnění; dosah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na jeho povaze a otázka, zda soud dostál této své povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky obecné soudy požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí dostály.
Ústavní soud nepřehlíží, že poslední ve věci vydané rozhodnutí, to jest rozsudek odvolacího soudu z 18. 1. 2011, vskutku jest odůvodněn relativně stručně, na rozdíl od stěžovatelky nepovažuje však odůvodnění za natolik nedostatečné, že by neobstálo v testu ústavní souladnosti. V této souvislosti nelze odhlédnout od kontextuality tohoto odůvodnění se závěry učiněnými ve sporu stěžovatelky dovolacím soudem.
V projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněné majetkové nároky nebyly důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu