Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2419/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2419.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unconstitutional property transfer to Prague City under restitution law.

Numero d'incarto III.ÚS 2419/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a liquidated housing enterprise against lower court rulings confirming property transfer to Prague City. The appellant argued that the transfer violated property rights and fair trial guarantees, but the Court found no evidence of judicial arbitrariness or extreme inconsistency with facts. Consequently, the Court ruled that the lower courts correctly applied the relevant restitution legislation without violating constitutional protections.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the contested decisions do not exhibit elements of judicial discretion or extreme inconsistency with established facts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal property restitution law judicial discretion standard prague city ownership restitution claim rejection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na limitaci státní moci dle čl.
čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
čl. 1 Ústavy ČR
čl. 36 odst. 1 Ústavy ČR
čl. 37 odst. 3 Ústavy ČR
čl. 90 věta prvá Ústavy ČR
čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR
1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl.
zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí
zákon č. 87/1991 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státní podnik "v likvidaci", se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 7 (jednajícího likvidátorem Mgr. J. D.), zastoupeného Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou se sídlem Kladno, Gorkého 502, proti rozsudku Obvodního soudu Praha 2 ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. 27 C 30/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 39 Co 553/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1167/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na limitaci státní moci dle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny a práva na spravedlivý proces, soudní ochranu, rovné postavení účastníků a právní jistotu (čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 4, čl. 90 věta prvá, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených napadených rozhodnutí, bylo prvým z nich vyhověno žalobě Hlavního města Prahy, směřující proti stěžovateli jako žalovanému na určení vlastnictví žalobce k tam označeným nemovitostem. Soud I. stupně tak rozhodl poté, co provedl potřebné dokazování, po jehož zhodnocení dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem ze státu na Hlavní město Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "Zákon") a majetek tak přešel do vlastnictví žalobce ke dni účinnosti zákona dne 24. 5. 1991, jakož i k následujícímu závěru, že stěžovatelem tvrzené předpoklady pro nabytí vlastnictví k nemovitostem vydržením dány nejsou.

Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Učinil tak s podrobným odůvodněním, odkazujícím na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR i judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 Zákona v těch případech, kdy restituční nárok k majetku - jak tomu bylo i v posuzovaném případě - byl uplatněn podle zákona 87/1991 Sb., přitom se dále ztotožnil se soudem I. stupně v posouzení otázky vydržení předmětných nemovitostí, resp. jejich nevydržením stěžovatelem.

Nejvyšší soud pak v záhlaví označeným usnesením dovolání podané stěžovatelem proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, rovněž s dostatečně objasňujícím odůvodněním, jako nepřípustné odmítl.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecných soudů. V podstatě tvrdí, že přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na Hlavní město Praha bránilo blokační ustanovení § 4 odst. 2 Zákona, které obecné soudy vyložily zužujícím způsobem, mimo ústavní rámec a bez řádného vysvětlení také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn. I. ÚS 653/99

,

III. ÚS 630/06

), což odporuje požadavku právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a zákazu libovůle. Dále stěžovatel tvrdí, s ohledem na důvody, které podrobně rozvádí (délka držby nemovitostí, nezájem Hl. města Prahy o majetek, pravomocný výsledek restitučních sporů, se zdůrazněním svého postavení jako soukromoprávního subjektu), nasvědčující podle něj jeho dobré víře, že vlastnické právo k nemovitostem vydržel, přitom poukazuje i na to, že soudy bez bližšího odůvodnění neprovedly jím v tomto směru navrhované důkazy a také se nevypořádaly se všemi jeho argumenty. Napadenými rozhodnutími, zejména jejich výkladem blokačního ustanovení, došlo podle něj k neopodstatněnému zkrácení lhůty zákonem poskytnuté k uplatnění práv, k neodůvodněnému nerovnému přístupu k účastníkům a nebylo řádně zdůvodněno, proč se blokační ustanovení vztahuje na zákon o půdě a nikoli na zákon o mimosoudních rehabilitacích. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel dovozuje porušení shora označených základních práv a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Posuzované věci se již soud I. stupně dostatečně věnoval a zejména soud II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí řádně rozvedl úvahy vedoucí jej jak k závěru o přechodu vlastnického práva na žalobce, kterýžto závěr, jak bude dále uvedeno, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, tak k jeho závěru o nenaplnění podmínek vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro nedostatek dobré víry na straně stěžovatele, přičemž i tento závěr podle Ústavního soudu lze, zejména s ohledem na předmět činnosti stěžovatele, akceptovat.

Pokud jde o neprovedení stěžovatelem v tomto směru navržených důkazů - čtením dokladů z účetní knihy a výslechem bývalé zástupkyně stěžovatele - již prvý soud objasnil, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl, když uvedl, že těmito důkazy by mohlo být prokázáno, že stěžovatel s věcí nakládal jako s vlastní - což nebylo sporné - nemohly však již prokázat samotnou dobrou víru stěžovatele. Odvolací soud také dostatečně zdůvodnil, proč nebylo možno v posuzovaném případě použít ustanovení o dobrých mravech, neboť nešlo o žalobu na plnění, ale o posouzení, zda se žalobce podle zákona stal vlastníkem nemovitostí a zda jeho vlastnické právo trvá.

Také dovolací soud své odmítavé rozhodnutí zdůvodnil dostačujícím způsobem. Zde třeba připomenout, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na aplikovaná zákonná ustanovení a judikaturu svou i Ústavního soudu, týkající se ustanovení § 4 odst. 2 Zákona ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., (podle něhož byl restituenty nárok na předmětný majetek po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., uplatněn), z níž, jak konstatoval, v podstatě odvolací soud vycházel, uvedl, že nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

K uvedenému třeba uvést, že pokud jde o výklad blokačního ustanovení (jehož smyslem bylo chránit práva restituentů), který zaujaly obecné soudy, nejde o výklad protiústavní. Ústavní soud opakovaně neshledal protiústavnost tohoto výkladu, když tento je doprovázen navazujícím výkladem, že na obec (na kterou přešel majetek účinností zákona č. 172/1991 Sb. v případech, kdy osoba nepodala výzvu před účinností tohoto zákona) přechází s majetkem i všechna práva a povinnosti spojené, včetně povinnosti vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních. Zmínit lze např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998

sp. zn. IV. ÚS 346/98

(in: Sb. n. u. ÚS, sv. 12, č. 122), nález ze dne 21. 5. 2008

sp. zn. II. ÚS 2277/07

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007

sp. zn. III. ÚS 801/06

, ze dne 16. 8. 2007

sp. zn. III. ÚS 1602/07

, ze dne 27. 7. 2000

sp. zn. IV. ÚS 124/99

, ze dne 17. 1. 2002

sp. zn. IV. ÚS 477/01

či ze dne 1. 3. 2000

sp. zn. I. ÚS 448/98

(všechna rozhodnutí uveřejněna na stránkách http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel poukazuje na odlišnou judikaturu Ústavního soudu, na nález

sp. zn. I. ÚS 653/99

a rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 630/06

, k tomu třeba uvést, že prvé z obou rozhodnutí se sice vyjadřovalo k výkladu ustanovení § 4 odst. 2 Zákona, avšak ve vztahu k uplatnění nároku na vydání věci podle jiného restitučního předpisu, než tomu bylo v případě předmětného majetku, totiž podle zákona o půdě, který byl vydán až po účinnosti Zákona. Pokud pak jde o rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 630/06

, Ústavní soud stejně jako ve svém usnesení

sp. zn. III. ÚS 1357/09

uvádí, že se jedná o usnesení o zjevné neopodstatněnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které, na rozdíl od nálezů Ústavního soudu, není pro senát Ústavního soudu závazné; není zde ani možnost postupu dle § 23 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu