Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial and legal aid violations.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by an engineer against lower court decisions regarding court fees, legal representation, and disciplinary fines. The applicant argued that the courts violated his right to a fair trial and legal aid by imposing a fine for allegedly insulting submissions and refusing representation due to a late appeal. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts' reasoning was logical, the applicant's arguments constituted mere polemic, and the claim of bias was a new argument raised too late.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded without examining the merits if the applicant's arguments are merely polemical and do not substantiate a violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2010 č. j. 23 C 150/2009-390, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011 č. j. 1 Co 39/2011-420, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. srpna 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 a právo na právní pomoc v řízení před soudy čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s přihlédnutím k čl. 17 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel napadá rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků, neustanovení zástupce pro řízení o obnovu a udělení pořádkové pokuty 5.000,- Kč. Stěžovatel spatřuje pochybení Krajského soudu v Ostravě, tak i Vrchního soudu v Olomouci v tom, že mu byla udělena pořádková pokuta, aniž by byly naplněny podmínky ustanovení § 53 o. s. ř.
Stěžovatel má za to, že svým návrhem na obnovu řízení ve věci sp. zn. 23 C 95/1999 ani podáním ze dne 6. prosince 2010 [usnesení ze dne 19. listopadu 2010 (23 C 150/2009-383)], v žádném případě hrubě nestěžoval postup soudního řízení či neuposlechl příkazu soudu, ani neučinil hrubě urážlivé podání. Poukázal na svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, neboť se léčil pro psychickou depresivní poruchu a psychosomatické onemocnění a podáním ze dne 6. prosince 2010 pouze vyjádřil názor na obdržená usnesení.
Stěžovatel namítal v ústavní stížnosti podjatost senátu 1 Co Vrchního soudu v Olomouci, neboť stejný senát rozhodl v jeho neprospěch ve věci sp. zn. 23 C 95/1999. Dle názoru stěžovatele byly splněny podmínky ustanovení § 14 o. s. ř. pro vyloučení soudců z rozhodování. Pochybení odvolacího soudu stěžovatel spatřoval také v tom, že nevyčkal, až doplní odvolání ze dne 17. ledna 2011 a rozhodl dne 28. dubna 2011.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození (§ 30 o. s. ř.), spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
, U 28/19 SbNU 275). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (
sp. zn. IV. ÚS 289/03
, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález
sp. zn. IV. ÚS 2856/08
ze dne 9. února 2009). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby důvody, které vedly soud k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byly v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny dostatečně a srozumitelně (nález
sp. zn. I. ÚS 218/09
ze dne 15. října 2009).
Z odůvodnění napadeného usnesení soudu vyplývá, že soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení § 233 o. s. ř., které stanoví lhůtu pro podání žaloby na obnovu řízení a z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., z kterého vyplývá, že na návrh předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále dle ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. věta první, z kterého vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Dle ustanovení § 53 o. s. ř. soud může udělit pořádkové opatření tomu, kdo učiní hrubé urážlivé podání soudu.
Stěžovatel podáním u Krajského soudu v Ostravě podal včas odvolání proti usnesení ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 23 C 150/2009-383 a žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů již byla zamítnuta usnesením ze dne 20. listopadu 2009 (23 C 150/2009-339) ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010 (1 Co 113/2010-363). Stěžovatel ve své žádosti neuváděl žádné jiné okolnosti, pro které by bylo možné rozhodnout jinak a stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce. Soud se dále zabýval tou částí podání, ve které stěžovatel hrubě urážlivě napadal soud, proto stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 5 000,- Kč.
Stěžovatel v daném případě podal návrh na obnovu řízení po uplynutí tříleté lhůty ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně s ohledem na tuto skutečnost dospěl k závěru, že se jedná o bezúspěšné uplatňování a bránění práva (§ 138 o. s. ř.). Proto byl návrh stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítnut, když k vyhovění žádosti je třeba (§ 30 odst. 1, 2 o. s. ř.), aby byly splněny kumulativně oba výše uvedené předpoklady dle § 138 o. s. ř.
Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k důvodům odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud vyšel v prvé řadě z toho, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně a jedná se o bezúspěšné uplatňování a bránění práva. Odvolací soud se zabýval hodnocením podání stěžovatele, ve kterém stěžovatel napsal "pouze negramotný blbec si může myslet, že 18 let nezákonností a nezákonných exekucí za přihlížení soudů, 10 letá neexistence správního soudnictví a 16letá nemožnost vymoci pravomocné rozsudky na žalované straně, nezasáhlo do osobnostních práv člověka a žalobce". Citovanou pasáž posoudil soud prvního stupně jako hrubě urážlivou a udělil mu pořádkovou pokutu dle § 53 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel je vzdělaný člověk, který dosud zastává funkce správce konkurzní podstaty a likvidátora. V mezích jeho rozpoznávacích schopností je proto schopnost rozlišit kritické podání a hrubě urážlivé, které naplňuje podmínky ustanovení § 53 o. s. ř.
Z toho důvodu odvolací soud uzavřel, že dovolání není důvodné. Tyto úvahy odvolacího soudu (a z nich plynoucí závěry) jsou dostatečně konkrétní, logické a přesvědčivé a nikoliv v poslední řadě reflektují do značné míry i rozhodovací činnost Ústavního soudu v dané oblasti. Proto lze argumentaci stěžovatele považovat za pouhou polemiku, která sama o sobě není postačující k posunutí věci do ústavněprávní roviny.
Ostatní námitky stěžovatele směřující výlučně proti senátu 1 Co Vrchního soudu v Olomouci a jeho soudcům z důvodů podjatosti dle § 14 o. s. ř. nejsou přípustné. Jedná se o nová tvrzení, která stěžovatel v odvolacím řízení nevznesl, tzv. "nova" jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post), (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2011
Jan Musil
předseda senátu