Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2155/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2155.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding property rights violation in land registry entries.

Numero d'incarto III.ÚS 2155/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by OFFICES FOR RENT, a.s., which alleged a violation of property rights due to duplicate land registry entries. The Court found that lower courts correctly applied substantive law regarding the acquisition of ownership through possession and the historical context of land redistribution, concluding that the Supreme Court's refusal to admit the appeal was justified. Consequently, the Court determined that the lower courts' reasoning was not arbitrary and did not violate constitutional principles, leading to the dismissal of the complaint.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may only intervene if general courts' factual findings lack a rational basis or if legal conclusions are in extreme contradiction with those findings, and in this case, the lower courts' reasoning was adequate and not arbitrary.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal property rights protection land registry entries possession acquisition judicial review limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OFFICES FOR RENT, a. s. se sídlem Praha 4, Ohradní 1394/61, zastoupené JUDr. Alenou Vachtovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011 č. j. 22 Cdo 1966/2009-114 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 č. j. 28 Co 534/2008-80 a Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2008 č. j. 7 C 367/2007-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, a to s tvrzením, že bylo porušeno její vlastnické právo chráněné článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 č. j. 7 C 367/2007-45 určil, že žalobkyně L. V. je výlučným vlastníkem v rozsudku uvedených pozemků, ohledně kterých byl v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnického práva jak pro ni, tak stěžovatelku (žalovanou).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2008 č. j. 28 Co 534/2008-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil závěru, že právní předchůdci žalobkyně se stali vlastníky předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí o přídělu (přídělové listiny ze dne 1. 12. 1952) v období účinnosti tzv. středního občanského zákoníku, který k nabytí vlastnictví nevyžadoval intabulaci; mimoto vlastnické právo svědčilo právním předchůdcům žalobkyně i na základě postupní smlouvy uzavřené s B. Š., jíž byly předmětné pozemky přiděleny dříve, a i kdyby nebylo těchto titulů, byly podle odvolacího soudu splněny podmínky nabytí vlastnictví vydržením. Oproti tomu Arcibiskupství pražské nemohlo být při prodeji nemovitostí předchůdci stěžovatelky (D. H.) v dobré víře, že mu pozemky patří, jestliže mu byly odňaty ve prospěch státu výměry Ministerstva zemědělství ze dne 24. 3. 1948 a 31. 7. 1950.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 5. 2011 č. j. 22 Cdo 1966/2009-114 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá - jako souladné s hmotným právem i konstantní judikaturou - zásadní právní význam. Konstatoval též, že i kdyby byla důvodná námitka stěžovatelky, dle které předmětné pozemky nebyly v době přidělení ve vlastnictví státu a vlastnické právo původního vlastníka (Arcibiskupství pražského) nezaniklo, postačí, že obstojí právní závěr o vydržení vlastnictví nemovitostí právními předchůdci žalobkyně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Arcibiskupství pražské kupní smlouvou ze dne 19. 11. 1992, jíž nemovitosti převedlo na jejího právního předchůdce, "rozhodně nečinilo neplatný právní úkon", jestliže postupovalo s odkazem na tehdy platné ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákona o půdě"). Stěžovatelka má za to, že její vlastnické právo "požívá ochrany a nezaniká v souladu s článkem 11 Listiny a ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv" ani tehdy, bylo-li později odkazované ustanovení zákona o půdě nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995

sp. zn. Pl. ÚS 1/95

zrušeno, a je přesvědčena, že nalézá oporu v názoru, který vyslovil Ústavní soud v nálezu

sp. zn. I. ÚS 143/07

. Konečně též připomíná, že vlastnické právo k přídělu nenaplňuje znaky vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, neboť není neomezeným panstvím nad věcí.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen interpretační "libovůlí".

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily obšírně a věcně přiléhavě, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. Oproti tomu stěžovatelka tento rozhodovací rámec relevantně nezpochybňuje, jestliže povýtce míjí, co je pro něj argumentačně podstatné.

Napadená rozhodnutí nejsou projevem porušení zásady právní jistoty a ochrany nabytých práv, jak se stěžovatelka domnívá, a ani odkaz na nález

sp. zn. I. ÚS 143/07

nemůže být pro ni efektivní; v předmětné věci totiž nešlo o to, že by dodatečně odpadl titul převodce odstoupením od smlouvy nebo jejím "zrušením z jiného důvodu", a argument ochranou dobré víry při nabývacím úkonu se tím v její prospěch neuplatní. Naopak, jak dovodily obecné soudy, jako určující se prosadí to, že Arcibiskupství pražskému byly dotčené nemovitosti v režimu pozemkové reformy odňaty, aby se následně staly předmětem držby a vydržení vlastnictví právními předchůdci žalobkyně, a tudíž při uzavírání kupní smlouvy s právním předchůdcem stěžovatelky nemohlo být jejich vlastníkem a oprávněným převodcem. Úvaha stěžovatelky o nižší úrovni ochrany vlastnictví nabytého přídělem (žalobkyně) je nepřípadná rovněž, což ostatně odůvodnění výše zmíněného nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 1/95

dokládá dostatečně.

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu