Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2902/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.2902.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for procedural defects and lack of standing to request case continuation.

Numero d'incarto II.ÚS 2902/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court proceedings. The applicant argued for unlawful interference with her rights and requested the courts to resume or terminate specific cases. The court dismissed the complaint because it was not submitted by a lawyer, lacked constitutional argumentation, and the applicant had no standing to request procedural actions like case continuation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint must be filed by a lawyer and must claim a violation of a fundamental right by a final judicial act; the Constitutional Court cannot order lower courts to continue or terminate proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural defects standing to sue fundamental rights lower court proceedings

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které na ústavní stížnost klade, když ji nepodala prostřednictvím advokáta, který by ji v řízení o ústavní stížnosti řádně zastupoval (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 82 zákona o Ústavním soudu
Jak může Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti, vymezuje § 82 zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu
K projednání návrhu v intencích stěžovatelkou formulovaného petitu není Ústavní soud příslušný, soudce zpravodaj jej proto musel podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
§ 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu
Tak jako tak by tedy byl návrh stěžovatelky odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný, resp.
čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
Ústavní soud je - stejně jako ostatní orgány veřejné moci - ve své pravomoci limitován zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., advokátem nezastoupené, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným dne 29. 9. 2011 a označeným jako "ústavní stížnost" stěžovatelka brojila proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 15 C 150/2008, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn. 43 Nc 1603/2009 s tím, že v řízeních došlo a stále dochází k neoprávněnému zásahu do jejích základních práv. V podání obšírně popsala, jak se potýká s obecnými soudy, státním zastupitelstvím, Policií České republiky i dalšími orgány státu a uvedla, že záměrně není šetřena trestná činnost namířená proti její osobě. Po Ústavním soudu žádá, aby "nezákonná rozhodnutí obecních soudů Praha 2 a Praha 7 zrušil", nařídil "pokračování v řízení u soudu Praha 2 č. j. 15 C 150/2008" a zrušil "protiprávní řízení u soudu Praha 7 č. j. 43 Nc 1603/2009".

Podání stěžovatelky předně neodpovídalo požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které na ústavní stížnost klade, když ji nepodala prostřednictvím advokáta, který by ji v řízení o ústavní stížnosti řádně zastupoval (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Krom toho podání postrádalo ústavněprávní argumentaci, tedy výklad, v čem konkrétně zásah do svých základních práv stěžovatelka spatřujete a proč. Přesto soudce zpravodaj stěžovatelku k nápravě nevyzýval, neboť ani v případě odstranění nedostatků by se Ústavní soud obsahovou stránkou stížnosti evidentně nemohl zabývat.

Stěžovatelka k podání připojila svazek listin - různých svých oznámení a podání, reakcí oslovených státních orgánů, rozhodnutí přijatých v řízeních, která vedla, jakož i dalších dokumentů. Mezi nimi bylo též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č. j. 51 Co 417/2010-348, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2010, č. j. 15 C 150/2008-337, o přerušení řízení vedeného stěžovatelkou proti České republice - ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, a to do pravomocného skončení řízení o zbavení stěžovatelky způsobilosti k právním úkonům. Na písemném vyhotovení usnesení je učiněna poznámka, že bylo doručeno dne 19. 10. 2010. Dalším přiloženým dokumentem relevantním pro posouzení návrhu je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 9. 2009, č. j. 43 Nc 1603/2009-17, o zahájení řízení o úpravě způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům. Také to je opatřeno poznámkou o doručení, a to datem 2. 6. 2009.

S výjimkou specifického návrhu podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu se fyzická osoba, která není privilegovaným navrhovatelem ve smyslu příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu upravujících jednotlivé typy řízení, může na Ústavní soud obrátit leda s ústavní stížností (k níž případně připojí návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat tehdy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V zásadě tedy musí jít o individuální akt vydaný v řízení, jehož se fyzická osoba - stěžovatel účastnila, a který se týká jejích práv a povinností. Eventuálně se lze ústavní stížností bránit jinému zásahu orgánu veřejné moci, za který judikatura Ústavního soudu považuje např. průtahy v řízení, kontrolní činnost, aj. Ústavní soud je - stejně jako ostatní orgány veřejné moci - ve své pravomoci limitován zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jak může Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti, vymezuje § 82 zákona o Ústavním soudu. Stížnostní petit, tedy návrh stěžovatelky, jak by mělo být v jeho věci rozhodnuto, se záběru ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu vymyká. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby na základě podnětu účastníků nařizoval obecným soudům pokračovat v přerušeném řízení či naopak zahájené řízení ukončit (slovy stěžovatelky "zrušit"). K projednání návrhu v intencích stěžovatelkou formulovaného petitu není Ústavní soud příslušný, soudce zpravodaj jej proto musel podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

I kdyby soudce zpravodaj vycházel z toho, že stěžovatelka ve skutečnosti mínila napadnout výše v textu specifikovaná usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, s jejím návrhem by naložil stejně. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z dat doručení obou usnesení na nich vyznačených plyne, že stížní lhůta uplynula marně. Navíc ani jedno z usnesení není konečným rozhodnutím ve věci, takže stěžovatelka bude mít ještě řadu příležitostí svá práva v probíhajících řízeních hájit. Tak jako tak by tedy byl návrh stěžovatelky odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný, resp. nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj