Constitutional Court dismissed constitutional complaint as it lacked constitutional violation despite procedural delays and factual disputes.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against civil court rulings regarding property division. The applicant argued that procedural delays and the court's handling of gifts and life tenancy rights violated constitutional principles. The court held that the Constitutional Court only reviews constitutional compliance, not factual errors or procedural delays that have already ceased.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: The Constitutional Court reviews only constitutional compliance, not factual errors or ceased procedural delays.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 22 Cdo 1705/2011-981, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, č. j. 28 Co 505/2010-946, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Obecné soudy (v záhlaví označený krajský soud jako soud odvolací) v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, vypořádaly zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví mimo jiné tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázaly identifikované nemovitosti a ve prospěch bývalé manželky mu uložily povinnost k peněžitému plnění. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že přípustnost dovolání byla v jeho případě plně opodstatněna, neboť skutková zjištění a právní závěry soudů prvního a druhého stupně se "ocitly" v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci. Nezohledněním darů jeho rodičů a jen "formálním" přístupem k věcnému břemeni doživotního užívání domu byla ovlivněna cena dotčené nemovitosti a tím i "výše vypořádacího podílu vůči žalobkyni". Opakovaná procesní pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování pak měla za následek, že v řízení nebylo postupováno bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty daného vypořádání (darování třetích osob jednomu z manželů, resp. jejich "věcná" práva ke společné nemovitosti), jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do vypořádání nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.
Totéž platí o skutkové rovině sporu, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování - finálně - vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.
Stěžovatelovu kritiku - má-li být pochopena v kontextu ústavněprávním - nelze sdílet ani v té části, v níž se obrací proti rozhodnutí soudu dovolacího. Rozhodný úsudek, že dovoláním nebyla otevřena otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., obstojí bez pochybností i v rovině podústavní, a ani stěžovatelovo tvrzení o "extrémním nesouladu se skutečným stavem věci" takovou otázku (způsobilý dovolací důvod) nezakládá.
K druhému stěžovatelovu ústavněprávnímu odkazu - na čl. 38 odst. 2 Listiny - pak postačí jen připomenout, co Ústavní soud opakovaně traktuje, že nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu v něm uzavřen. Námitka "již odezněných" průtahů v řízení je pak - v obecné rovině - uplatnitelná jen v jiných souvislostech, jmenovitě při posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 391/07
).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu