Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1872/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.1872.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as ordinary courts correctly applied inheritance law without violating rights.

Numero d'incarto I.ÚS 1872/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings regarding inheritance and disinheritance. The applicant argued that courts failed to adequately assess the testator's right to dispose of property and the daughter's genuine interest in the testator. The Court found that ordinary courts correctly applied inheritance statutes and that the applicant's arguments were inconsistent and did not demonstrate a violation of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may not review ordinary court decisions on the interpretation of common law unless they violate constitutional boundaries or fundamental rights, and must dismiss complaints where no such violation exists.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal inheritance law interpretation disinheritment grounds ordinary court jurisdiction fundamental rights violation testator property rights genuine interest assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 83 Ústavy

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2919/2010 ze dne 24. 2. 2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 40/2009 ze dne 4. 6. 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 123/2006 ze dne 26. 11. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:

Rozsudkem sp. zn. 36 Co 40/2009 ze dne 4. 6. 2009 rozhodl Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 20 C 123/2006 ze dne 26. 11. 2008 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce stanovil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením 24. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2919/2010, odmítl.

K věci samé stěžovatelka uvádí, že manžel stěžovatelky a otec vedlejší účastnice B. J. (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) sepsal listinu, kterou své potomky (tedy mj. žalobkyni) vydědil proto, že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytli potřebnou pomoc v nemoci a že o něj trvale neprojevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli.

Žalobkyně - dcera zůstavitele B. J. se v soudním řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhala určení, že je dědičkou po svém otci. Soud prvního i druhého stupně vyšly - podle tvrzení stěžovatelky - žalobě vstříc s poukazem na to, že manželství zůstavitele a matky stěžovatelky bylo rozvedeno, když byla B. J. ještě dítě, zůstavitel byl uzavřené povahy, o svých nemocech nemluvil, a stěžovatelka B. J. o jeho zdravotním stavu neinformovala.

Soudy prvního i druhého stupně - podle stěžovatelky - setrvaly na názoru, že skutečnost, zda jsou dány důvody vydědění, se zkoumá v průběhu řízení jako porovnání důkazů, které soudu předkládají nerozporovaní dědicové a dědic vyděděný. V tomto případě se prý však naprosto pomíjí skutečnost, že listina o vydědění byla zůstavitelem pořízena na základě jím získaných zkušeností; měla být tedy poskytnuta soudní ochrana právu zůstavitele nakládat se svým majetkem.

Důvody vydědění je totiž třeba posuzovat - podle stěžovatelky - nejen ve vztahu k době starší, ale se zvětšujícím se důrazem i k době, která vydědění bezprostředně předcházela. Soudy prvního i druhého stupně rozebíraly dětství B. J., rozpad manželství jejich rodičů, ale vůbec se nevypořádaly s právním posouzením jejího opravdového zájmu o zůstavitele (ve smyslu zákona) v období předcházejícím vydědění. Odvolací soud dokonce zahrnul do svého posouzení i období po sepsání závětí (pobyt v nemocnici v září 2005, během kterého zůstavitel zemřel), což je dle přesvědčení stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou. Nadto, podle mínění stěžovatelky, nebyly důvody vydědění uvedené v listině o vydědění během řízení před obecnými soudy spolehlivě vyvráceny. Ani soud odvolací, ani soud prvního stupně se totiž nevypořádaly s otázkou, zda tu byla ze strany B. J. reálná možnost opravdový a trvalý zájem o zůstavitele projevovat; podle stěžovatelky soudy vyšly z toho, že B. J. zůstavitele v posledních dvou letech jeho života navštívila minimálně jednou; to však známkou opravdového a trvalého zájmů o otce není.

Na základě všech těchto skutečností se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zakotveného v článku 11 Listiny.

II. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 evidovaný pod sp. zn. 20 C 123/2006. Zjistil, že uvedený soud svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 určil, "[...] že žalobkyně B. J. je dědičkou po zůstaviteli J. J., zemřelém dne XX. X. XXXX [výrok I.]. [...] II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení."

Z citovaného rozsudku vyplývá, že se žalobkyně B. J. domáhala proti žalovaným (to je proti poslední manželce stěžovatele a dále proti svým dvěma bratrům zůstavitelem rovněž vyděděným) určení, že je dědičkou po svém otci, zůstaviteli J. J. Uvedla, že zůstavitel pořídil závěť a listinu o vydědění ze dne 1. 9. 2005, kterou ustanovil dědicem veškerého svého majetku svoji poslední manželku (stěžovatelku); zároveň žalobkyni a její bratry vydědil. U žalobkyně se vydědění opíralo o ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského zákoníku, neboť prý neposkytla zůstaviteli v rozporu s dobrými mravy potřebnou pomoc ve stáří a nemoci nebo v jiných závažných případech a rovněž neprojevovala o zůstavitele trvale opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Podle žalobkyně však důvody uvedené v listině o vydědění nejsou pravdivé, neboť se prý podle svých možností se svým otcem stýkala a projevovala zájem o jeho zdravotní stav, leč on o svých zdravotních problémech nerad hovořil. Popřela přitom - podle prvostupňového soudu - tvrzení, že její zájem o otce byl motivován toliko finančním prospěchem. Pokud zůstavitel předával její matce (své bývalé manželce) nějaké finanční prostředky, činil tak sám z dobré vůle a to zejména proto, že spolu mají 3 děti a že od roku 2002 bydlel v domě, jehož je matka žalobkyně (bývalá manželka zůstavitele) spoluvlastnicí. Stěžovatelka naopak navrhovala zamítnutí žaloby; uváděla, že se žalobkyně se svým otcem nijak nestýkala, a pokud nějaké kontakty proběhly, byly motivovány toliko zájmem o poskytnutí finančních prostředků. Podle parafráze tvrzení stěžovatelky provedené prvostupňovým soudem žalobkyně neprojevila o otce zájem ani v době jeho nemoci. Bratři žalobkyně naopak se žalobou své sestry vyslovili souhlas a uvedli, že oni sami jsou rovněž vydědění, leč své dědické právo neuplatňují; pokud však jde o žalobkyni, její tvrzení nezpochybňují.

Za této situace vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně byla usnesením v dědickém řízení odkázána na soud, aby podala žalobu na určení svého dědického práva. Dále vycházel ze znění § 469a odst. 1 občanského zákoníku a zhodnotil důvody, na jejichž základě může zůstavitel svého potomka vydědit. Jak je podle prvostupňového soudu z listiny o vydědění patrno, zůstavitel se v případě vydědění žalobkyně odvolává na ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského zákoníku. Soud dále hodnotil některé okolnosti rodinných vztahů zůstavitele. Dovodil - pokud jde o důvod vydědění spočívající v tom, že žalobkyně měla navádět svou matku, aby po zůstaviteli chtěla stále více peněz, a že za ním sama někdy přišla právě kvůli penězům - že tato tvrzení byla v řízení vyvrácena. Dále hodnotil prvostupňový soud skutečnost, že závěť byla sepsána 1. 9. 2005, tedy 3 týdny před úmrtím zůstavitele. Poukázal na výpovědi svědků, ze kterých je prý patrné, že se zůstavitel obával o zajištění bydlení pro stěžovatelku po své smrti právě v domě, jehož byl podílovým spoluvlastníkem s matkou žalobkyně (svoji bývalou manželkou). Nabízí se tedy podle prvostupňového soudu otázka, zda závěť a listina o vydědění nebyly reakcí na neochotu matky žalobkyně vypořádat se zůstavitelem vlastnické vztahy k tomuto domu. V řízení bylo prý dále vyvráceno i tvrzení uvedené v závěti, že se zůstavitel nestýkal se žalobkyní 2 roky a že se žalobkyně o zůstavitele nezajímala ani v době jeho pobytu v nemocnici, přestože o jeho nemoci věděla. Jak sama žalobkyně, tak stěžovatelka, i slyšení svědci potvrdili, že zůstavitel své zdravotní problémy tajil, bagatelizoval. Nebylo přitom podle prvostupňového soudu tvrzeno, natož pak prokázáno, že by byl zůstavitel žalobkyni - v souvislosti se svou nemocí - požádal o pomoc. Naopak bylo prokázáno, že žalobkyni o onemocnění zůstavitele ani on sám ani jeho nová rodina (tzn. mimo jiné stěžovatelka) neinformovali, ani ji nežádali o pomoc; zůstavitel žil ve společné domácnosti se stěžovatelkou, která mu poskytovala veškerou pomoc a péči. O úmrtí zůstavitele dokonce žalobkyni ani neinformovala.

Na základě těchto skutkových východisek prvostupňový soud uvedl, že zájem, který by měl potomek projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, "ve spektru dobrých mravů", které se ve společnosti ustálily. Přitom je třeba zohlednit, že se zůstavitel s matkou žalobkyně rozvedl v době, když jí bylo 9 let, problémy s výchovou bratrů žalobkyně (svých synů) řešil zůstavitel opuštěním rodiny; žil v nových rodinách se svými novými partnerkami. Sama žalobkyně žije od roku 1999 se svým partnerem, otcem svého dítěte. Zůstavitel a žalobkyně se stýkali v rámci svých možností. Nelze sice podle prvostupňového soudu vyloučit, že frekvence těchto kontaktů se mohla zdát stěžovateli nedostatečná, nelze však dovodit důvody vydědění, tak jak jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského zákoníku. Proto soud žalobě vyhověl; o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 150 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalovaní nezavdali příčinu k žalobě, k jejímuž podání byla žalobkyně vyzvána soudem.

O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, č.j. 36 Co 40/2009-107 tak, že: "I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. [...] II. Prvá žalovaná [stěžovatelka] je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10.600,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. L. H., advokátky. [...] III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým a třetím žalovaným [tj. bratry žalobkyně] se žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává."

V odůvodnění svého rozhodnutí zejména městský soud zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy správně zhodnotil a na jejich základě vyvodil správná skutková zjištění a správné závěry právní; s nimi se odvolací soud ztotožňuje a na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně unesla důkazní břemeno o neexistenci důvodů k vydědění podle § 469a odst. 1, písm. a), b) občanského zákoníku.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že především opravdový zájem, který potomek projevuje o zůstavitele, je třeba hodnotit v kontextu celkové rodinné situace. Rodiče žalobkyně se rozešli v době, kdy žalobkyně byla v dětském věku, její otec si od té doby zařídil život jiným způsobem, uzavřel manželství a intenzita vztahu mezi otcem a dcerou tím nutně musela být částečně narušená. Přesto ze skutkových zjištění (učiněných soudem prvního stupně) podle odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že styky mezi dcerou a otcem svojí intenzitou odpovídaly právě této rodinné situaci; otec po trvalém vztahu se stěžovatelkou s ní uzavřel nové manželství, žalobkyně navázala trvalý partnersky vztah, z něhož se narodilo dítě, o které pečuje.

Kontakty obou tedy odpovídaly těmto okolnostem. Pokud pak jde o posouzení, zda žalobkyně poskytla zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, nelze přehlédnout nejen skutečnost, že zůstavitel (jak vyplynulo z provedených důkazů) nebyl sdílný ohledně svého zdravotního stavu, ale také to, že zůstavitel, kterému bylo 61 let, ani nebyl ve věku, v němž by nutně bylo třeba předpokládat vážné zdravotní ohrožení, které může vést až ke smrti. Ze svědeckých výpovědí přitom podle odvolacího soudu vyplývá, že zůstavitel ještě v létě 2005 v podstatě žil normálním životem, napadenou závěť sepsal 1. 9. 2005, dne 9. 9. 2005 uzavřel sňatek.

Jeho hospitalizace v průběhu roku 2005 byly velmi krátké. Poprvé byl hospitalizován od 11.

4. do 27. 4. 2005 a podruhé byl hospitalizován 22.

9. a 23. 9. 2005 zemřel. Ani tyto okolnosti nesvědčí o tom, že by žalobkyně zanedbala svoji povinnost poskytnout nemocnému otci pomoc, obzvlášť za situace, kdy stěžovatelka, která byla se zůstavitelem v každodenním styku, žalobkyni žádné informace o zdravotním stavu zůstavitele neposkytla.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 24. 2. 2001, č. j. 21 Cdo 2919/2010-132, odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení. Stručně konstatoval, že z hlediska závěrů odvolacího soudu o nedůvodnosti vydědění žalobkyně jejím otcem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání stěžovatelky neshledal přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky vydědění podle § 469a odst. 1 písm. a), b) občanského zákoníku. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry, pak jde v zásadě jen o běžnou polemiku, která v podstatě staví Ústavní soud do role běžné další soudní instance; to mu však, jak již opakovaně dal v mnoha svých rozhodnutích najevo, nepřísluší (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda účastníka řízení. To však Ústavní soud v této konkrétní souzené věci neshledal.

Obecné soudy - podle přesvědčení Ústavního soudu - vyložily podmínky vydědění podle ust. § 469a písm. a), b) občanského zákoníku (tj. z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci a z důvodu neprojevení opravdového zájmu) zcela adekvátně a s citem pro okolnosti právě projednávaného případu. Z ústavní stížnosti je přitom zjevné, že stěžovatelka tyto okolnosti respektovat nechce. Nadto - jak je patrno z porovnání tvrzení v ústavní stížnosti a tvrzení uplatněných stěžovatelkou před obecnými soudy (srov. už jen odůvodnění napadených rozhodnutí) - stěžovatelka v prezentaci své argumentace není konzistentní. Ústavní stížnost se snaží budit dojem, že žalobkyně otce navštívila v posledních letech v podstatě jen jednou, byť sama stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila, že žalobkyně otce navštěvovala opakovaně, a to (údajně) za účelem obdržení finančních prostředků. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti naznačuje, že se žalobkyně o zdravotní stav otce nezajímala; přitom však z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka (ač se zůstavitelem žila) žalobkyni neoznámila, že byl těžce nemocen, ba ani to, že zemřel.

Ústavní soud rekapituluje, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným. Ústavní soud při přezkoumání jejich rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu