Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding copyright infringement and procedural delays in civil proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by three heirs against lower court rulings in a copyright infringement case. The plaintiffs argued that the courts ignored their father's ongoing copyright protection, relied on biased expert opinions, and suffered from excessive procedural delays totaling 14 years. The court found no constitutional violation, stating that the lower courts correctly applied sub-constitutional law and that the procedural issues were either resolved or irrelevant to the current judgment.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the lower courts have provided a reasoned decision based on valid sub-constitutional law and reliable evidence, and the alleged procedural defects do not violate fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ V. K., 2/ H. O. a 3/ J. K., zastoupených JUDr. Alenou Fröhlichovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1 Co 189/2010-226, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2010, č. j. 23 C 91/2008-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 34, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení, jehož byli účastníky.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů proti žalované Znojemské Besedě, příspěvkové organizaci, o vydání bezdůvodného obohacení (50 000 Kč pro každého), neboť dospěl k závěru, že žalovaná autorské dílo F. K. (jehož jsou stěžovatelé dědici) "Znojemské historické vinobraní s rytířskými turnaji" při "Znojemském historickém vinobraní" v letech 2007 a 2008 neužila. Soud prvního stupně vysvětlil, že autoři těchto scénářů "neopisovali" scénář F. K., ale vytvořili na základě stejných zdrojů scénář podobný, čímž nastala situace srovnatelná s tím, když "dva autoři vytvoří na základě stejné prozaické předlohy scénickou dramatizaci - oba takto vzniklé scénáře přitom budou originálními autorskými díly, jež mají jedno společné východisko, předlohu, což zakládá jistou míru jejich podobnosti".
Vrchní soud v Olomouci též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně obsahově (s obdobnou argumentací) potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují rozhodnutím obecných soudů námitkou, že nevzaly v potaz skutečnost, že autorské právo jejich otce ke scénáři "Znojemské historické vinobraní" dosud požívá autorskoprávní ochrany a že vycházely z "fikce existence dvou adekvátních praexistentních děl - scénářů, zatímco technické pokyny protistrany nenaplňují znaky autorského díla", přičemž nepřihlédly k tomu, že do původního díla "bylo průběžně zasahováno až k téměř úplnému přepracování". Též namítají, že "jak v závěru prvního soudního řízení" (pozn. zde sp. zn. 23 C 12/97), tak i v "druhém soudním řízení" rozhodoval ve věci stejný soudce, jenž se nezabýval jejich argumentací ani závěrečným vyjádřením a ze znaleckého posudku "použil pouze závěry svědčící protistraně"; odvolací soud poté pouze převzal jeho argumentaci a to i s citací Bernské úmluvy, která je podle nich v tomto případě zcela nemístná. Stěžovatelé mají rovněž za to, že došlo i k porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť celková délka řízení (celkem 14 let), v nichž se snažili dosáhnout satisfakce za porušení autorských práv, představuje i významný dopad na náklady řízení, k nimž byli zavázáni.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však stěžovatelům zjevně upřeno nebylo potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a jejich odvoláním se odvolací soud zabýval věcně. Nikterak se nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Přitom o toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dovolávané porušení zákonné ochrany práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 Listiny by mohlo nastat jen tehdy, pakliže se napadené soudní řízení (procesními postupy a dosaženým výsledkem) zpronevěřilo právě vyloženým zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného citovaným článkem Listiny.
Výjimkou z vymezeného rámce "spravedlivého procesu" jsou dále situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení toho, co je užitím díla a co nikoli, upřít validitu nelze. Nedostatek užití díla nemusí být jen důsledkem konkurence s autorským dílem jiným, jak se stěžovatelé představují.
Obdobné platí i ve vztahu ke skutkové rovině sporu. Obecné soudy vycházely i z adekvátních důkazních pramenů (včetně znaleckého posudku), a ústavněprávní nedostatky se ani zde nezjevují; učiněná skutková zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, není zde tzv. opomenutých důkazů, a nechybí srozumitelné a logicky akceptovatelné odůvodnění učiněných závěrů.
Oproti názoru stěžovatelů tak není spolehlivé opory, aby bylo přisvědčeno tvrzení, že prováděné dokazování bylo zatíženo vadami spočívajícími v tom, že se soud prvního stupně "nezabýval jejich argumentací" či "závěrečným vyjádřením" a že ze znaleckého posudku "použil pouze závěry svědčící protistraně".
Relevanci pak nelze přiznat ani námitce, že jak "v závěru prvního soudního řízení" tak i v "druhém soudním řízení" rozhodoval ve věci stejný soudce, a to už proto, že z vyžádaného procesního spisu sp. zn. 23 C 12/1997 se podává, že soudce JUDr. Boris Filemon v tomto "prvním" řízení vydal toliko procesní rozhodnutí, jímž pro zpětvzetí žaloby stěžovateli řízení zastavil, aniž (on sám) podrobil spor jakémukoliv věcnému posouzení.
V rámci ústavněprávního přezkumu nelze též efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997,
sp. zn. III. ÚS 287/96
, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 26/03
,
IV. ÚS 145/03
,
II. ÚS 443/03
,
III. ÚS 373/04
,
II. ÚS 532/04
,
III. ÚS 451/05
,
III. ÚS 450/06
,
III. ÚS 991/07
,
III. ÚS 1687/07
,
III. ÚS 432/08
); jinými slovy bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen (v obecné rovině lze však poznamenat, že námitka "již odezněných" průtahů v řízení tím neztrácí relevanci vůbec; je však uplatnitelná v jiných souvislostech, pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž podrobnosti těchto možností ozřejmil Ústavní soud kupříkladu v nálezu ze dne 7. 8. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 391/07
).
Co do námitky délkou řízení "v jeho souhrnu" ve vztahu k nákladům řízení pak platí, že jejich výše se odvíjí od nákladů právního zastoupení a znalečného, jež vznikly výlučně v tomto řízení, a nikoliv v řízení předchozím (sp. zn. 23 C 12/1997).
Na podkladě řečeného je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu