Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2174/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.2174.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair trial due to waiver of oral hearing and evidence.

Numero d'incarto II.ÚS 2174/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a Polish company against a regional court's judgment. The appellant argued that their fundamental rights were violated because the appellate court conducted a hearing without them present and relied on new witness testimony. The court ruled that the appellant had explicitly waived their right to attend the hearing and requested a decision in their absence, making the proceedings predictable and fair under the principle of vigilantibus non dormientibus.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; The court may decide a constitutional complaint without a hearing if the applicant has waived their right to participate and the proceedings were conducted in a predictable manner consistent with the principle of equality of arms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal waiver of oral hearing principle of equality of arms predictable judicial process appellate court procedure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Przedsiębiorstwo-produkcyjno-handlowo-usługowe "Merkury" Adam i Artur Żurakowscy spółka jawna, se sídlem Prążyńska 28, Prudnik, Polská republika, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody 829/17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 12/2011-96 ze dne 29. dubna 2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 26. července 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 5. září 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení (tam žalovaného) změněn rozsudek Okresního soudu v Jeseníku č. j. 3 C 17/2010-67 ze dne 8. listopadu 2010 tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 5.184,41 PLN s příslušenstvím, a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze stěžovatelem předložených kopií rozsudků obou stupňů a z jeho tvrzení vyplývá, že stěžovatel provozuje velkoobchod stavebním materiálem. Při této činnosti prodal vedlejšímu účastníku řízení určité zboží a žalobou se domáhal zaplacení části kupní ceny, která nebyla uhrazena. Z jediného ústního jednání, které se konalo před soudem prvního stupně, se omluvil vedlejší účastník řízení a současně i jím navržený svědek, posledně uvedený s odkazem na dlouhodobě plánovanou pracovní cestu. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, vycházeje jen z listin a tvrzení stěžovatele, jakož i z exekučních spisů vedlejšího účastníka řízení v jiných věcech. Dospěl stručně řečeno k závěru, že vedlejší účastník nedoložil, že by kupní cenu uhradil při prodeji v hotovosti, jak zněla procesní obrana, a svědeckou výpověď shledal nadbytečnou. Konstatoval přitom, že vedlejší účastník řízení i v minulosti nehradil své závazky. K odvolání vedlejšího účastníka řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak jak je shora uvedeno. Rozsudek byl vynesen po jediném ústním jednání, které se konalo, a to v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel se z jednání omluvil v rámci svého vyjádření k odvolání, v němž navrhl jednak potvrzení rozsudku jako věcně správného a dále, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Při ústním jednání odvolací soud znovu provedl důkaz listinami předloženými stěžovatelem. Dále provedl výslech svědka L. J., jehož navrhoval vedlejší účastník řízení již v řízení před soudem prvního stupně. Neprovedení tohoto výslechu soudem prvního stupně bylo přitom jedním z bodů odvolání.

3. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl nepředvídatelně, když na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za potřebnou svědeckou výpověď L. J. k dostatečnému zjištění skutkového stavu. O postupu odvolacího soudu se tak dozvěděl až po vynesení rozsudku, kdy se k provedené svědecké výpovědi již nemohl ani vyjádřit, ani na ni nemohl reagovat nabídkou dalších důkazů. Podle stěžovatele jej měl odvolací soud poučit o svém odlišném právním názoru a vyzvat jej k nabídnutí vlastní verze skutečnosti a k nabídnutí důkazu k jejímu prokázání. To však odvolací soud neučinil, ačkoliv jej k tomu vybízí judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel bez další argumentace cituje (

sp. zn. I. ÚS 3143/08

, N 59/52 SbNU 583;

sp. zn. I. ÚS 1744/10

ze dne 6. září 2010,

sp. zn. III. ÚS 618/04

, N 44/36 SbNU 469;

sp. zn. I. ÚS 173/06

, N 176/43 SbNU 23; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1069/2003 ze dne 27. července 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 149/2002 ze dne 16. března 2004, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 18/2004 ze dne 18. ledna 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 717/2001 ze dne 18. ledna 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003 ze dne 7. srpna 2003).

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je pro oblast aplikace a intepretace podústavního práva, a to i pro oblast dokazování povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Jak správně stěžovatel uvádí, Ústavní soud se v minulosti přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy (nález

sp. zn. II. ÚS 762/10

ze dne 22. července 2010 aj.). Ovšem na druhou stranu ani obecné soudy ani Ústavní soud tu nejsou k tomu, aby za účastníky řízení domýšlely jejich procesní taktiku anebo dokonce sanovaly hrozící nebo nastalé problémy, které z ní plynou. Pro účastníky řízení totiž v prvé řadě platí zásada vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (Codex Iustinianus 7,40).

7. Civilní proces je ovládán zásadou ústnosti, s níž je spojena zásada bezprostřednosti. Ta v daném případě byla beze zbytku naplněna, když o všem podstatném se jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení rozhodovalo při ústním jednání. Podobně jako vedlejší účastník řízení přišel vlastní neúčastí o možnost bezprostředně brojit proti postupu soudu prvního stupně, který pro něj skončil procesním neúspěchem, tak k témuž došlo vůči stěžovateli v odvolacím řízení. Poučovací povinnost, kterou stěžovatel v rámci své argumentace vyzdvihuje, se mohla a měla uskutečnit při ústním jednání odvolacího soudu. Písemné upozornění by bylo namístě zásadně jen tehdy, pokud by procesní předpis ukládal soudu rozhodnout bez jednání. Jen v tom případě by totiž obecný soud neměl jinou možnost komunikace se stranami. O ničem jiném nevypovídají ani rozhodnutí, jichž se stěžovatel dovolává. Jak sám stěžovatel tvrdí, byl k ústnímu jednání odvolacího soudu předvolán a své účasti se výslovně vzdal a navrhl, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.

8. S ohledem na procesní postoj a aktivitu vedlejšího účastníka řízení (které byly stěžovateli známy a navazovaly na postup a rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo předvídatelné, že v odvolacím řízení může být proveden výslech svědka L. J., jakož i to, že může být zopakováno listinné dokazování. Z obojího přitom mohly plynout odlišné skutkové a následně i právní závěry odvolacího soudu, na které by stěžovatel mohl adekvátně reagovat, pokud by se o své vůli této možnosti nevzdal.

9. Konečně je z rozhodnutí odvolacího soudu patrné, že na rozdíl od soudu prvního stupně při tvorbě svých závěrů mnohem důsledněji vyšel ze skutkových a hmotněprávních tvrzení stěžovatele a že na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodoval výhradně na základě precizně zjištěných fakt, tak jak vyplynuly z kontradiktorního postoje obou stran. Beze zbytku tak byl naplněn i princip dvojinstančnosti.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by postup odvolacího soudu představoval porušení principů spravedlnosti řízení a že by tak došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu