Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint because the petitioner failed to comply with the mandatory requirement for lawyer representation. Although the petitioner had previously been informed of this necessity in over 140 prior cases, the Court deemed further warnings ineffective and formalistic. Consequently, the Court applied the provision allowing dismissal for non-compliance with formal requirements.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If a petitioner repeatedly fails to meet mandatory representation requirements despite prior warnings, the Court may dismiss the complaint without further notice to avoid formalism.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 57/2011 - 41, 6 Ads 62/2011 - 27, a 6 Ads 65/2011 - 65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2011 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že stěžovatel ve svém podání nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepis ústavní stížnosti advokátem, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem zákon o Ústavním soudu, není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu přes 140 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. řízení pod
sp. zn. I. ÚS 257/09
,
I. ÚS 467/09
,
I. ÚS 787/09
,
III. ÚS 291/09
,
IV. ÚS 424/09
,
III. ÚS 1204/10
,
II. ÚS 1778/10
,
II. ÚS 289/11
atd. in http://nalus.usoud.cz). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. V daném případě si byl stěžovatel v okamžiku podání nepochybně vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. září 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj