Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to evidence denial and secret appeal hearing.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a criminal conviction for murder and aggravated injury. The applicant argued that the lower courts failed to allow her to present evidence and that the Supreme Court's secret appeal hearing violated her rights. The court ruled that the lower courts properly considered her evidence requests and provided reasons for their rejection, and that the secret appeal hearing was legally permissible under the Criminal Procedure Code.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower courts have adequately considered the defendant's evidence requests and provided reasoned explanations for their rejection, and when the appeal hearing was conducted in private pursuant to statutory provisions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. D., zastoupené JUDr. Zdeňkem Felixem, advokátem se sídlem Pod Akáty 101/76, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 7 To 97/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze pro porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 10 T 7/2010 byla stěžovatelka odsouzena pro zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ohledně osoby stěžovatelky v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, odsoudil ji podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku jí uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 7 Tdo 375/2011 odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu vrchního soudu, jemuž vytýká, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc zpět k dalšímu dokazování, aby mohla řádně uplatnit důkazy navržené na svou obhajobu. Namítá, že žádný z jejích návrhů na dokazování soudy nepřipustily (konkrétně poukazuje na nevyhovění žádosti o opakování rekonstrukce a o vypracování kontrolního znaleckého posudku či posudku z oboru forenzní biomechaniky) a že byly prováděny pouze důkazy ve prospěch obžaloby, čímž jí byla zcela znemožněna řádná obhajoba, a nebyla ani aplikována zásada in dubio pro reo. K jejímu odsouzení měla vést pouze rozporuplná výpověď u hlavního líčení nepřítomné nepřímé svědkyně L. T., která byla učiněna před orgánem Policie ČR ještě v době, kdy byla jmenovaná v podnapilém stavu, společně s nevěrohodnou pitevní zprávou. Stěžovatelka též uvádí, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jen na základě vyjádření Nejvyššího státního zástupce a rozhodl v neveřejném zasedání, přestože trvala na svém slyšení.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze a nežádá výslovně zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu, od něhož se odvíjí lhůta k podání ústavní stížnosti. Z obsahu úvodní pasáže ústavní stížnosti, v níž vznáší námitku i proti postupu dovolacího soudu, však je naprosto zřejmé, že napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i navazující rozhodnutí o dovolání. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu.
Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že soudy obou stupňů stěžovatelce znemožnily řádnou obhajobu, neboť nevyhověly jejím důkazním návrhům. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou dříve uplatnila v různé míře v rámci obhajoby i v obou předchozích opravných prostředcích a s níž se obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 87/99
,
I. ÚS 566/03
,
IV. ÚS 219/03
), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
V projednávané věci stěžovatelka zjevně dostala příležitost se ke všem provedeným důkazům vyjádřit i navrhnout ke své obhajobě důkazy další, což také učinila. Soudy obou stupňů se jejími jednotlivými důkazními návrhy řádně zabývaly a z odůvodnění napadených rozsudků jednoznačně vyplývá, proč obhajobou navržené důkazy neprovedly (č. l. 9 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 4 rozsudku odvolacího soudu) a proč nebyly akceptovány připomínky stěžovatelky k rekonstrukci činu na místě samém (č. l. 5 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru tedy nelze obecným soudům z ústavního hlediska nic vytknout.
Pokud jde o poznámku stěžovatelky k zásadě in dubio pro reo, lze pro úplnost připomenout, že odvolací soud právě v duchu zmíněné zásady změnil právní kvalifikaci skutku v její prospěch, když odmítl právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně a skutek posoudil jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.
K výtce stěžovatelky, že Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, je nutno uvést, že takový postup dovolacímu soudu umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu opravňující soud rozhodnout o odmítnutí dovolání podle § 265i trestního řádu v neveřejném zasedání. Toto rozhodnutí je rozhodnutím převážně formální povahy a lze jej obvykle učinit pouze na základě obsahu spisu v případech, kdy by nebylo možno dovolání vyhovět ani po provedení veřejného zasedání. Ústavní soud se ostatně nastolenou otázkou již v minulosti zabýval a citovanou právní úpravu shledal souladnou s ústavním pořádkem (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 176/04
). Lze jen doplnit, že z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud se argumenty stěžovatelky podrobně zabýval. Jeho rozhodnutí je logické a je řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu odůvodněno.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v předmětném trestním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu