Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because constitutional appeal was filed first.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by three applicants against lower court rulings. The applicants argued their fundamental rights were violated, but the Court found the complaints inadmissible because they were filed before the mandatory constitutional appeal. The Court established that filing a constitutional appeal constitutes the final procedural remedy, rendering any subsequent constitutional complaint premature and violating legal certainty.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if filed before the exhaustion of all procedural remedies, specifically when a constitutional appeal has already been lodged, as this constitutes the final protective measure.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelů 1) M. E. R., 2) A. C. G., a 3) S. L. G. G., všech zastoupených Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, 118 01 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 132/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009 č. j. 37 C 177/2008-74, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady tvrdili, že se jimi cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V důsledku toho se domáhali, aby Ústavní soud předmětné rozsudky nálezem zrušil.
Stěžovatelé ve svém návrhu Ústavnímu soudu sdělili, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 132/2010, hodlají rovněž napadnout dovoláním. Jak Ústavní soud zjistil dotazem adresovaným Městskému soudu v Brně, tak se i stalo.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 234/11
, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Obdobný závěr vyplývá mj. již i z usnesení ze dne 18. ledna 2007
sp. zn. IV. ÚS 393/06
[Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.
Pokud tedy stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili, je nezbytné jimi podané dovolání takto považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Z této procesně relevantní skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovatelům, jejichž návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
Pavel Holländer
soudce zpravodaj