Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 922/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.922.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation due to police officer's duty of confidentiality. Police officer's testimony is admissible despite confidentiality obligations. Court rejects claim that duty of confidentiality violates fair trial rights. Police officer's testimony is admissible despite confidentiality obligations. Court rejects claim that duty of confidentiality violates fair trial rights.

Numero d'incarto II.ÚS 922/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a police officer convicted of abuse of public authority. The officer argued that his testimony at trial violated his right to a fair process under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that the statutory duty of confidentiality does not extend to preventing testimony in criminal proceedings and that the lower courts correctly interpreted the law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Police of the Czech Republic; Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The statutory duty of confidentiality for police officers does not preclude their testimony as witnesses in criminal proceedings, and a violation of this duty does not constitute a breach of the right to a fair trial.

Parole chiave

Generato dall'IA
duty of confidentiality police testimony fair trial rights constitutional complaint criminal procedure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Law No. 140/1961 Coll. on Criminal Offences
Law No. 141/1961 Coll. on Criminal Procedure
Law No. 6/2002 Coll. on Courts and Judges
Law No. 283/1991 Coll. on the Police of the Czech Republic

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 3 T 183/2009-418 ze dne 30. 3. 2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 472/2010-466 ze dne 29. 7. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1429/2010 ze dne 12. 1. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl spolu se obžalovaným nprap. PČR V. V. rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 3 T 183/2009-418 ze dne 30. 3. 2010 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu tří roků. Podle § 49 odst. 1 ve spojení s § 50 odst. 1 trestního zákona byl dále stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městských i obecních policií a ve všech ozbrojených složkách na tři roky. Trestná činnost, jíž se stěžovatel se spoluobžalovaným dle zjištění obecného soudu dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že dne 26. 7. 2008 jako službu konající příslušníci PČR Obvodního oddělení Radomyšl, ve snaze usnadnit si plnění služebních povinností a zakrýt trestnou činnost R. K., jenž legálně drženou pistolí ohrožoval účastníky na blízké diskotéce, neprovedli žádné úkony směřující k objasnění spáchání trestného činu a o celé události naopak sepsali částečně nepravdivý záznam.

Odvolání stěžovatele (a obžalovaného nprap. V. V.) Krajský soud v Českých Budějovicích unesením č. j. 4 To 472/2010-466 ze dne 29. 7. 2010 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 7 Tdo 1429/2010 ze dne 12. 1. 2011, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, přičemž porušení svých práv spatřuje v pochybení obecných soudů, jež svá rozhodnutí opřely o nepřípustný důkaz. Tím má být výpověď svědkyně V. S., příslušnice Policie ČR. Jako policistka je tato dle ustanovení § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v rozhodném znění (dále jen "zákon o Policii ČR"), vázána povinností mlčenlivosti o skutečnostech, se kterými se seznámila při plnění úkolů policie, pokud není této povinnosti zproštěna postupem podle § 115 odst. 4 citovaného zákona, k čemuž v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatel má za to, že průlom do zákonné povinnosti mlčenlivosti nevnáší ani ustanovení § 115 odst. 3 zákona o Policii ČR, podle něhož se povinnosti mlčenlivosti nemůže mimo jiných osob také policista dovolávat vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu atd., pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy. Uvedené stěžovatel dovozuje za použití jazykového výkladu, kdy v odstavci prvním citovaného ustanovení je použito slovo "skutečnosti", zatímco v předmětném odstavci třetím je použito slovo "údaje", tedy pojem odlišný. Odvolacímu soudu stěžovatel navíc vytýká, že své rozhodnutí založil na normě, která nebyla v době vedení procesu aplikovatelná, konkrétně se jedná o zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."), jenž byl k 1. 1. 2009 zrušen.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Co se týče posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov.

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení pak může mít za následek porušení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

Jak si Ústavní soud ověřil, stěžovatel ve stížnostním návrhu uvádí totožné námitky, které již dříve uplatnil v obou opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří nesouhlasná polemika s posouzením otázky zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti příslušníků Policie ČR a jejího zproštění ve smyslu ustanovení § 115 zákona o Policii ČR. K dané problematice se vyjádřil především dovolací soud v napadeném usnesení, jenž pochybení v postupu nižších soudních instancí nezjistil. Podle jeho názoru, který posléze vzalo za své i trestní kolegium Nejvyššího soudu, příslušník Policie ČR je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak podle § 115 odst. 1 zákona o Policii ČR povinen zachovávat mlčenlivost, tj. o skutečnostech, s nimiž se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 trestního řádu, pokud se ovšem nejedná o informace utajované podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud akceptuje uvedený závěr Nejvyššího soudu o výpovědi policisty v postavení svědka, neshledávaje v něm extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury, který by jedině mohl odůvodnit jeho zásah. Je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. V tomto případě se dovolací soud zákonem přidělené role zhostil, pročež v napadeném rozhodnutí předložil rozumné důvody pro jím zastávaný způsob interpretace dotčené právní normy, jeho závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé, z ústavněprávního hlediska tedy obstojí. Sama skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

Pouze nad rámec Ústavní soud uvádí, že zákonem zakotvená povinnost mlčenlivosti příslušníků Policie ČR neslouží k zajištění ochrany osob, zejména pak samotných příslušníků orgánu, jehož posláním je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu, před zjištěním jakýchkoli skutečností, které by mohly vést k odhalení jejich trestné činnosti a zahájení trestního stíhání, případně i odsouzení, nýbrž míří na naprosto jiné situace a případy, kdy by mohlo dojít k zásadnímu zneužití získaných či poskytnutých informací. Podobně se ostatně vyjádřil již i odvolací soud.

Ústavněprávního rozměru nenabývá ani pochybení odvolacího soudu spočívající v nepřiléhavém odkazu na zákon č. 283/1991 Sb. Lze se ztotožnit s odůvodněním Nejvyššího soudu, že právní úprava v zákoně o Policii ČR byla zcela převzata ze zákona č. 283/1991 Sb. a doplněna mimo jiné o stěžovatelem sporovaný odstavec 3. Odkaz odvolacího soudu na předchozí právní úpravu, účinnou v době spáchání trestného činu, neměl vliv na správnost jeho rozhodnutí.

Jelikož se tedy stěžovateli v projednávané věci nepodařilo prokázat porušení namítaného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu