Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs calculation as not clearly unreasonable. The court rejects the claim that the appellate court misapplied cost regulations. The decision upholds the lower court's cost ruling as properly reasoned and within judicial discretion. The court emphasizes that cost allocation is a distinct domain from substantive justice. The complaint fails because the appellate court's reasoning was clear and not arbitrary. The ruling confirms that constitutional review of cost decisions is highly restricted. The court finds no evidence of manifest arbitrariness in the cost calculation. The applicant's argument regarding legal representation fees is rejected. The decision affirms the principle of judicial independence in cost rulings. The complaint is dismissed as clearly unfounded under constitutional law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by V. K. against the Regional Court in Prague's decision on litigation costs. The applicant argued that the appellate court incorrectly applied cost regulations, resulting in higher fees for his legal representation despite his procedural success. The court determined that the complaint was clearly unfounded because the appellate court properly reasoned its decision and did not act with manifest arbitrariness. Consequently, the court refused to review the cost allocation, emphasizing that such matters fall within the exclusive domain of ordinary courts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints regarding court costs unless there is clear arbitrariness, reserving review for exceptional cases of manifest unreasonableness.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem Fugnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 93/2011-49 ze dne 17. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 6. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že bez dalšího převzal odůvodnění výpočtu nákladů řízení soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že na výpočet přiznávaných nákladů řízení se vztahuje ustanovení § 7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. (dále jen "vyhláška"), a nerozhodl podle ustanovení § 3 odst. 2 téhož předpisu tak, jak náleží. Dle stěžovatele tak došlo k nesprávné aplikaci vyhlášky, která ho poškozuje, protože se dostává do situace, kdy byl sice ve sporu úspěšný, ale ve výsledku bude muset hradit náklady svého právního zastoupení ve vyšší částce, než která byla uložena k zaplacení neúspěšnému žalobci. V této souvislosti upozorňuje na rozdílná rozhodování soudů v otázce nákladů řízení o výživném. Stěžovatel považuje takové rozhodnutí soudu za protiprávní i protiústavní.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Mělníku č. j. 8 C 26/2010-37 ze dne 2. 11. 2010, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2010, bylo zastaveno řízení o snížení výživného pro zletilé dítě (stěžovatele) a současně byla žalobci uložena povinnost nahradit stěžovateli k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 3.707,- Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., kdy soud dovodil procesní zavinění na zastavení řízení na straně žalobce. Náklady řízení byly vypočítány dle § 7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a sestávaly z odměny zástupce stěžovatele ve výši 1.500,- Kč, 3 režijních paušálů po 300,- Kč, 20% DPH ve výši 480,-Kč, jízdného zástupce ve výši 427,- Kč a náhrady za promeškaný čas 400,- Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 3.872,- Kč. Současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 960,- Kč. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně stanovil sazbu odměny podle § 7 písm. b) vyhlášky, přičemž i náklady řízení spočítal správně s výjimkou DPH, která činí namísto 480,- Kč částku 645,- Kč. Na nákladech odvolacího řízení stěžovateli přiznal částku 960,- Kč, sestávající z paušální odměny zástupkyně 500,- Kč, náhrady hotových výdajů 300,- Kč a DPH ve výši 160,- Kč.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel učinil předmětem přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře touto problematikou mnohokrát zabýval, přičemž dovodil, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může některého z účastníků citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 303/02
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, str. 307 a násl.). Z uvedeného důvodu přistupuje Ústavní soud k této otázce značně rezervovaně a ke zrušujícímu nálezu se uchyluje pouze výjimečně v případě zcela zjevné libovůle v rozhodování. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť řádně odůvodněný postup odvolacího soudu se nejeví být nijak excesivní.
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria pokládal v projednávané věci za stěžejní. Z uvedeného hlediska nelze Krajskému soudu v Praze nic vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s § 157 o. s. ř. srozumitelně vyložil, z jakého důvodu na věc aplikoval ustanovení § 7 písm. b) vyhlášky a nikoli ustanovení § 3 odst. 2 vyhlášky, tak jak prosazoval stěžovatel. Jak je uvedeno výše, jeho řádně odůvodněný právní závěr, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.
Z důvodů shora uvedených Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu