Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding free evaluation of evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a convicted defendant against his criminal conviction. The applicant argued that the lower courts violated the principle of equality of arms by relying on indirect evidence and ignoring his defense arguments. The court rejected these claims, stating that the complaint lacked constitutional argumentation and improperly sought a review of factual findings as if the Constitutional Court were a regular appellate instance.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not empowered to review the free evaluation of evidence by ordinary courts unless there is a clear factual error or logical excess, and complaints merely reiterating arguments already addressed in lower court proceedings are clearly unfounded.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Věrou Vlčkovou, advokátkou v Brně, Josefská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 č. j. 7 Tdo 565/2011-30, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2011 č. j. 3 To 4/2011-391 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 46 T 9/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť tvrdil, že byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou ČR.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 46 T 9/2010 uznán vinným 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, 2) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a 3) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a byla mu uložena zabezpečovací detence. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že ve věci nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, a naopak bylo zcela vyhověno důkazním návrhům žalobce. Tím mělo dojít k porušení principu rovnosti zbraní. Stěžovatel uvádí, že takto byl uznán vinným v podstatě na základě nepřímých důkazů. Obecným soudům všech stupňů stěžovatel vytýká, že opakovaně v jeho věci použily závěry, že je již osobou trestanou, a další závěry, které nasvědčují tomu, že se obecné soudy jeho důkazními návrhy zabývaly vágně a nevypořádaly se s argumenty, které stěžovatel uváděl.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel sice v ústavní stížnost tvrdí porušení principů základního práva na spravedlivý proces, z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že opětovně polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Domáhá se v plném rozsahu přezkoumání napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl jen dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v průběhu celého trestního řízení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR.
Pokud jde o zjištění skutkového stavu, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování důležité a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a na jeho základě přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodnily.
V projednávané věci obecné soudy na základě řádného dokazování a hodnocení provedených důkazů spolehlivě zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Ten posoudily správně i po právní stránce a ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku o otázkách viny a trestu. Učiněná skutková zjištění jsou dostatečně důkazně podložena a soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Výhrady stěžovatele k posouzení skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele již přiměřeně vypořádaly, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel nedůvodně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení, promítajících se do roviny protiústavnosti. Proto stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
Pro výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu