Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2130/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2130.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as frivolous due to failure to prove financial status for fee exemption.

Numero d'incarto III.ÚS 2130/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by TEMPLUM - společenské hry s. r. o. against lower court rulings. The company argued that courts were biased due to a prior contract with the defendant and requested an extension of the deadline to submit the complaint. The court found the complaint frivolous because the company failed to provide its 2009 financial statements, which are required to prove eligibility for court fee exemption.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint must be substantiated with sufficient evidence; failure to fulfill basic legal obligations, such as proving financial status for fee exemption, renders the complaint frivolous and inadmissible.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint court fee exemption financial statements frivolous complaint burden of proof accounting law bias objection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 120 odst. 1 o. s. ř.
Prokázání důvodnosti osvobození od soudních poplatků je plně na tom účastníku řízení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), který takového dobrodiní zákona hodlá využít.
§ 14 o. s. ř.
§ 29 a § 30 zákona č. 182/1993 Sb.
zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti TEMPLUM - společenské hry s. r. o., se sídlem Radlická 49, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, PhD., advokátem se sídlem Radlická 28, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2011 č. j. 53 Co 94/2011-156 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. února 2011 č. j. 26 C 91/2010-130, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2011, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3b, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že její obsah hodlá dále doplňovat a požádala v této souvislosti Ústavní soud o "poskytnutí adekvátních lhůt", resp. lhůty "alespoň tří měsíců k dalšímu doplnění ústavní stížnosti".

Napadeným usnesením stěžovatelka vytýká jejich údajnou "závadnost" a "nepřezkoumatelnost", stejně jako neúplnost jejich odůvodnění.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že v letech 2008 - 2009 jí byly Pražskou energetikou, a. s. způsobeny značné škody, jejichž náhrad je nucena se domáhat soudní cestou. Dne 17. 2. 2010 byl stěžovatelce odpojen přívod elektrické energie a odmontován elektroměr. Za této situace není stěžovatelka schopna pokračovat v podnikání ani v účinném hájení svých práv a zájmů. Protože si z tohoto důvodu není schopna zajistit příjmy ze své podnikatelské činnosti, splňuje prý předpoklady pro neplacení soudních poplatků. Spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků stěžovatelka vznesla v jí zahájených řízeních námitky podjatosti, neboť se domnívá, že soudy i soudci, kteří by měli rozhodovat spory stěžovatelky a Pražské energetiky, a. s. jako žalované, jsou podjatí "pro jejich smluvní vztah k žalované straně" a měli by být proto z řízení a rozhodování v těchto sporech vyloučeni.

Stěžovatelka nesouhlasí s postupem obvodního soudu a tvrdí, že soud pochybil, pokud před rozhodnutím o zastavení řízení nezkoumal její finanční situaci a majetkové poměry existující v době doručení výzvy k úhradě soudního poplatku. K zastavení řízení tak podle názoru stěžovatelky nebyly dány předpoklady, neboť stěžovatelka nezavinila, že nemohla podmínkám výzvy k zaplacení vyhovět.

V doplnění ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 20. 7. 2011, stěžovatelka nesouhlasí s postupem obvodního soudu, pokud tento zrušil své usnesení ze dne 3. 2. 2011 č. j. 26 C 91/2010-127 a tvrdí, že takový postup se jeví jako "formalistický", neboť nijak nepřispěl k řešení otázky související s žádostí stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků.

Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatí stát.

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 4. 2. 2011 č. j. 26 C 91/2010-130 zrušil své usnesení ze dne 3. 2. 2011 č. j. 26 C 91/2010-127 a zastavil řízení stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované Pražské energetice, a. s. Praha o zaplacení částky 118 534,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku již usnesením ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. 26 C 91/2010, a proto duplicitní rozhodnutí podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., zrušil.

Protože stěžovatelka i přes výzvu soudu ke dni rozhodnutí soudu nezaplatila poplatek z návrhu na zahájení řízení, soud zastavil řízení podle § 9 odst. 1 citovaného zákona.

Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku obvodního soudu o zrušení usnesení ze dne 3. 2. 2011 (výrok I) a usnesení obvodního soudu ve výroku o zastavení řízení a o nákladech řízení potvrdil (výrok II).

V souvislosti s odmítnutím odvolání stěžovatelky městský soud konstatoval, že nyní již zrušené usnesení bylo přinejmenším nadbytečné, neboť obvodní soud v předmětném řízení již jedno usnesení s výzvou k zaplacení poplatku ze žaloby vydal; protože se jedná o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, není proti němu odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

III. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahy napadených usnesení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve je třeba zdůraznit, že závěr městského soudu o nepřípustnosti odvolání proti usnesení obvodního soudu je správný. Usnesení obvodního soudu, jímž bylo zrušeno v pořadí "druhé" usnesení téhož obsahu, je svým charakterem rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, přičemž v této části výroku nejde o rozhodnutí, které by mělo vliv na rozhodnutí ve věci samé, a nemůže proto být na újmu práv účastníků řízení, tedy ani stěžovatelky. Odvolání stěžovatelky bylo proto, i přes nesprávné poučení obvodního soudu, důvodně odmítnuto podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

Městský soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se údajné podjatosti nejen rozhodující soudkyně JUDr. Štěpánky Dvouleté, ale i všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, přičemž lze souhlasit s jeho závěrem, že důvodem podjatosti by nemohl být (případný) smluvní vztah soudu s žalovanou, ale jen některá ze skutkových podstat uvedená v § 14 o. s. ř.

Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se blíže nezabýval v rámci podaného odvolání tím, zda se u stěžovatelky (v mezidobí) nezměnily poměry do té míry, že by mohlo dojít ke změně dosavadního negativního rozhodnutí soudu v této otázce ze dne 17. 12. 2010. Stěžovatelka však ani v podaném odvolání netvrdila a nedoložila žádné konkrétní skutečnosti a důkazy odůvodňující relevantnost takového závěru.

Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelka již dříve i přes výzvu soudu na základě své žádosti o osvobození do soudních poplatků nepředložila svou účetní závěrku za rok 2009, byť je povinnost vést účetnictví a tedy i sestavovat a vyhotovovat účetní závěrku povinností vyplývající ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jak ostatně výslovně uvedl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2011

sp. zn. III. ÚS 777/11

, na které Ústavní soud pro krátkost odůvodnění jako na správné odkazuje. I v projednávané ústavní stížnosti ve vztahu k námitkám stěžovatelky platí, že "má-li dotčený účastník řízení těžit z výhody, kterou mu výjimka z pravidla platit soudní poplatky poskytuje, měl by nejprve sám plnit elementární povinnosti, které pro něj plynou z právních předpisů a požadavků, které vůči němu obecné soudy zcela oprávněně vznesou." Stěžovatelka tedy nemůže důvodně očekávat, že povinnosti, které jsou spojeny s prokázáním splnění předpokladů pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatek, bude za ni a v její prospěch plnit někdo jiný. Prokázání důvodnosti osvobození od soudních poplatků je plně na tom účastníku řízení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), který takového dobrodiní zákona hodlá využít. Jestliže stěžovatelka důkazní břemeno v této záležitosti neunesla, bylo zastavení řízení zákonným a logickým vyústěním nezaplaceného soudního poplatku z podané žaloby.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

V souvislosti s odmítnutím ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost, Ústavní soud neměl důvod zabývat se žádostí stěžovatelky o "prodloužení lhůty k dalšímu doplnění ústavní stížnosti", neboť stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby již s ohledem na četnost svých podání adresovaných Ústavnímu soudu i tuto ústavní stížnost ještě před jejím podáním náležitě odůvodnila.

Podle ustanovení § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§ 29 a § 30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů jejího zastoupení vyhovět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu