Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding improper joinder of third party in shareholder dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Českomoravská železárenská a.s. against the Regional Court in Ostrava's decision to join Hentron AG as a party. The applicant argued that the court misinterpreted the Civil Procedure Code by classifying a nullity action against a sole shareholder's resolution as a dispute regarding participation in a company. The court ruled that such actions inherently involve relationships between a shareholder and the company, fitting the statutory definition of participation disputes. Consequently, the court found no violation of the applicant's fundamental rights and dismissed the complaint without a hearing.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; občanský soudní řád: Ústavní soud nevyhověl námitce, že řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře nespadá pod vymezení řízení týkajícího se účasti na společnosti, neboť jde o vztah mezi společníkem a společností.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravská železárenská a.s., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 962/3, zastoupené JUDr. Petrem Poledne, PhD., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 Cm 28/2005-290 ze dne 24. února 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích základních práv zaručených čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 Cm 28/2005 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě v řízení, ve kterém se Ing. P. N. (dále jen "navrhovatel") domáhal zrušení valné hromady stěžovatelky ze dne 19. července 2004, resp. určení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře učiněného na této valné hromadě, v záhlaví citovaným rozhodl, že přibírá do řízení dalšího účastníka, a to společnost Hentron AG, IČ FL-002.230.477-5, se sídlem Aeulestrasse 5, FL-9490 Vaduz, Lichtenštejnsko (dále jen "společnost Hentron"). Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že v této věci jde o řízení vymezené ust. § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu, neboť jde o řešení vztahů mezi společníkem a společností týkajících se účasti na ní, a z ustanovení § 200e odst. 1 a 3 občanského soudního řádu pak vyplývá, že účastenství v těchto věcech se řídí ustanovením § 94 odst. 1, větou první, občanského soudního řádu, podle kterého jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Krajský soud v Ostravě tak přibral společnost Hentron do řízení, neboť se jedná o subjekt, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Ostravě nesprávně interpretoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a že nebyl oprávněn společnost Hentron do řízení přibrat.
Stěžovatelka má za to, že řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře společnosti zahájené navrhovatelem nelze podřadit pod vymezení ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu. Vymezení řízení podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu je podle stěžovatelky provedeno dvojím způsobem. Jednak subjekty (stranami sporů), tzn. spory mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, za druhé pak typy vztahů, které jsou mezi vymezenými subjekty sporné, tj. vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena). Řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře společnosti pod uvedené vymezeni podle stěžovatelky nespadá, neboť shora uvedenému vymezení nekoresponduje.
Stěžovatelka dále uvádí, že i pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře lze podřadit pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu a z toho důvodu i pod ustanovení § 200e odst. 1 občanského soudního řádu, má za to, že z ustanovení § 200e odst. 3 občanského soudního řádu nelze dovodit, že účastenství v tomto řízení se řídí třetí definicí účastníků (§ 94 odst. 1 věta prvá občanského soudního řádu). Podle názoru stěžovatelky je nutno ustanovení § 200e odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s jeho ustanovením § 94 odst. 1 věty prvé vykládat tak, že třetí definice účastníků dopadá jen na ta řízení o některých otázkách obchodních společností, která jsou zařazována mezi tzv. nesporná řízení, která lze zahájit i bez návrhu. Pouze v těchto věcech se totiž podle stěžovatelky účastenství může řídit ustanovením § 94 odst. 1 občanského soudního řádu. Judikatura i právní doktrína nemají podle stěžovatelky pochybnosti o tom, že tzv. třetí definice účastenství v řízení se použije pouze v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu. Stěžovatelka uvádí, že si samozřejmě uvědomuje vzájemné odkazy mezi ustanoveními § 200e odst. 1, § 200e odst. 3 a § 94 odst. 1 věta prvá občanského soudního řádu, je však tohoto názoru, že tyto odkazy nelze interpretovat čistě gramaticky, bez ohledu na logiku a účel.
Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení § 200e odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 94 odst. 1, 3 občanského soudního řádu lze aplikovat pouze v případech takových řízení ve věcech obchodních společnosti ve smyslu § 200e odst. 1 občanského soudního řádu, která mohou být zahájena i bez návrhu a že nemohou dopadat na řízení, která mohou být zahájena pouze na návrh. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že s ohledem na povahu řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře nelze postupovat dle ustanovení § 94 odst. 3 občanského soudního řádu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Protiústavnost v záhlaví citovaného rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecným soudem podaný výklad rozhodných procesních ustanovení se nedotýká některého ze základních a ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky, zda je předvídatelný a rozumný, zda odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a zda není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Ústavní soud dále podotýká, že v záhlaví citované rozhodnutí je procesním rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvalitativně založeném úsudku o nižší významnosti rozhodnutí, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje přezkum uvedených rozhodnutí, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti zde předpokládá splnění přísně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro procesněprávní posouzení esenciální (srov. např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 185/98
,
II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
nebo
III. ÚS 1183/07
).
Při posouzení hlediskem výše uvedených kritérií ústavní stížnost stěžovatelky nemůže obstát.
K tomu je nutné především uvést, že zpochybněním kvalifikace řízení coby sporu z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností [§ 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu] stěžovatelka otevřela pouze otázku interpretace podústavního práva, která, jak je uvedeno výše, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Stěžovatelka dává najevo, že soudem použitý výklad § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu není v souladu s vymezením subjektů a vztahů podle citovaného zákonného ustanovení. Ačkoli návrh na určení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře společnosti v rozhodných souvislostech dosud nebyl kvalifikován v uveřejněných soudních rozhodnutích (či právní teorii), není samozřejmé, že podřazení řízení s takto vymezeným předmětem ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu lze kvalifikovat jako extrémní vybočení z ustáleného výkladu, resp. jako projev libovůle soudu. V této souvislosti lze například uvést, že podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1088/2004 ze dne 14. září 2005 domáhá-li se akcionář splnění práva, přiznaného mu jako akcionáři vůči společnosti, jde o spor z právního vztahu mezi společníkem a společností týkající se účasti na společnosti. Navíc výčet právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností dle § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu se výčtem uváděným stěžovatelkou nevyčerpává, což lze dokumentovat též na pouze demonstrativním výčtu uváděném v komentáři k občanskému soudnímu řádu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 31-32). V této souvislosti pak Ústavní soud též podotýká, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani blíže neargumentuje, proč vymezení subjektů či vztahů (vymezení předmětu řízení) aplikaci § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. podle jejího názoru brání.
K námitce, podle níž že ustanovení § 200e odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 94 odst. 1, 3 občanského soudního řádu lze aplikovat pouze v případech takových řízení ve věcech obchodních společnosti ve smyslu § 200e odst. 1 občanského soudního řádu, která mohou být zahájena i bez návrhu a že nemohou dopadat na řízení, která mohou být zahájena pouze na návrh, Ústavní soud konstatuje, že již v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 230/95
ze dne 12. září 1996 interpretoval ustanovení § 200e odst. 1 a 3 občanského soudního řádu tak, že ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení § 200e občanského soudního řádu, jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, přičemž pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu při konstrukci tohoto ustanovení rozlišit účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení vyjádřil přímo.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady jejího podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu