Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2595/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.2595.11.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process over contractual set-off rules in lease payments.

Numero d'incarto II.ÚS 2595/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding the Supreme Court's dismissal of her appeal against a partial stay of execution. The applicant argued that the court's application of contractual set-off rules violated her right to a fair process by allowing a creditor to apply payments to unrelated debts after a payment order was issued. The court ruled that the Constitutional Court does not review ordinary law application and found no violation of fundamental rights, as the parties' contract governed the payment allocation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 82 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 83: The Constitutional Court does not review the correctness of ordinary law application and dismisses complaints where no fundamental rights violation is found.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair process right violation contractual set-off rules payment order execution ordinary law review limitation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy České republiky
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti.
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. H., zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Velké nám. 45, 386 01 Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011 č.j. 20 Cdo 1527/2009-108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením změnil k odvolání povinné (stěžovatelky) a oprávněné (společnosti GE Money Auto, s.r.o., dále jen "leasingová společnost") usnesení Okresního soudu ve Strakonicích tak, že návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce zamítl. Dovolání proti tomuto výroku bylo Nejvyšším soudem zamítnuto; jinak bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud vyšel z toho, že v obchodních závazkových vztazích splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele je upraveno v zákoně (ust. § 330 ObchZ), přičemž tato úprava se použije i ve vykonávacím (exekučním) řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1291/2003). Ust. § 330 ObchZ má ovšem dispozitivní povahu, a proto má přednost dohoda stran (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4615/2007). V posuzované věci způsob započítávání plateb leasingového nájemce (povinné) vyplýval ze všeobecných podmínek finančního leasingu jakožto součásti leasingové smlouvy, podle nichž se platby došlé leasingové společnosti započítávají vždy na nejstarší dluh leasingového uživatele, přičemž při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu. Názor odvolacího soudu, že tímto ujednáním se strany odchýlily od nekogentního ust. § 330 ObchZ a že ani vydání exekučního titulu (platebního rozkazu) na dohodnutém způsobu započítávání nemůže ničeho změnit, je podle Nejvyššího soudu nutno považovat za správný.

Stěžovatelka chtěla svou ústavní stížností žádat Ústavní soud o vyslovení právního názoru na to, zda byl správný názor obecných soudů, podle něhož i po vydání platebního titulu je možné započítat takovéto plnění na plnění jiného závazku. Podle stěžovatelky by v takovémto případě bylo "úplně jedno, na základě jakých uplatněných nároků je vydáno rozhodnutí soudu, a to buď platební rozkaz, nebo rozsudek soudu, kterým je stanovena platební povinnost, protože i když je plněno na základě takovéhoto rozhodnutí, pak si věřitel může toto plnění započítat na plnění jakéhokoliv svého jiného nároku." Tímto způsobem není podle stěžovatelky poskytována ochrana před libovůlí věřitele. Rozhodnutí obecného soudu ukládající platební povinnost je proto toliko listinou, která stanoví povinnost zaplatit určitou finanční částku, na základě které lze vést výkon rozhodnutí, ale v podstatě pro úplně jiné nároky než ty, které byly přisouzeny, když zaplacené peněžní prostředky budou věřitelem použity na splnění úplně jiného nároku, a to zcela mimo rozhodování a vůli zavázané osoby.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že dovolací soud dospěl k závěru, který lze ústavně aprobovat, tj. že v projednávané věci bylo rozhodné smluvní ujednání mezi stěžovatelkou a leasingovou společností. Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil výklad ObchZ jako dispozitivní právní normy a Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by neměl takto provedený výklad akceptovat. Ústavní soud ostatně nemohl přehlédnout ani roli setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, neboť ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci je nutno považovat za zákon v materiálním smyslu a součást příslušné právní normy (srov. např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 566/05

, N 170/42 SbNU str. 455 či

sp. zn. IV. ÚS 611/05

, N 34/40 SbNU str. 281). Argumentace stěžovatelky se pohybuje toliko v rovině podústavního práva a bylo na ni přesvědčivě reagováno již rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2011

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu